Nepřestávající vítr od Atlantiku bičuje Stříbrné pobřeží a na jeho nekonečných plážích přesypává tuny písku. Drobná zrnka neúnavně posunuje stále hlouběji do vnitrozemí, kde je seskupuje v přesypy a impozantní duny a rovinatou Akvitánskou pánev mění v poušť.
Teprve v 18. století, kdy už písek začal člověku přerůstat přes hlavu, začal tento stav měnit. Do té doby byl kraj Landes, který zaujímá území trojúhelníkovitého tvaru, jehož jednu stranu tvoří 230 km pobřeží od ústí Girondy k ústí Adour, pustou krajinou. Osídlení nebo obdělávání půdy bylo kvůli pohyblivým dunám zcela nemožné. Jen tu a tam se objevovaly malé přístřešky pro ovce, jež hlídali pastevci, kteří se pohybovali na chůdách, aby měli lepší přehled o stádu a rychleji se pohybovali. Za potravou na chudé půdě se totiž museli denně přemístit až o dvacet kilometrů. Písčitá půda v této oblasti se každou zimu proměňovala v bažiny, protože vrstva tufu, porézní horniny nacházející se těsně pod povrchem, v sobě zadržovala poloslanou vodu z jezer. Proto i název Landes, francouzsky bažiny. Duny také ovlivňovaly vodní toky a kde je zcela přehradily, vznikla jezera. Nadvláda přírody se projevovala i v neustálé změně ústí řeky Adour, které pohyblivé písky přesunovaly z Capbretonu k Vieux-Boucau a zpět v rozmezí 32 km, což rovněž znemožňovalo vznik trvalých sídel.
Překonat rozmary přírody se lidé v Landes pokoušeli už ve středověku. Prvním úspěšným krokem bylo zpevnění toku řeky Adour kanálem v 16. století na příkaz krále Karla IX., jež předznamenalo zdlouhavé a náročné podrobování Landes. Spojeno je především se jménem inženýra Nicolase Brémontiera, který v roce 1788 odstartoval v Landes gigantický projekt. Pobřeží nechal zpevnit trávami, jejichž husté kořeny se rychle rozrůstají. Tím zastavil postup písečných dun. Do přesypů ve vnitrozemí dal vysázet borovice, rákos a kručinku. V 80. letech 19. století pak bylo celé území podle návrhu inženýra Chambrelenta odvodněno. Výsledkem mnohaletých prací byla obrovská zalesněná plocha, největší borový les v západní Evropě, který v roce 1920 zaujímal rozlohu jednoho milionu hektarů. Vedle borovic v něm byly vysázeny i korkové duby. Les se stal největším bohatstvím kraje a hrál hlavní roli v životě lidí, kteří se v této oblasti začali usazovat. Domy stavěli ze dřeva, zaměstnání nacházeli na pilách.
Obživu jim poskytoval také sběr pryskyřice, která tehdy byla důležitou surovinou pro výrobu farmaceutických a chemických přípravků. Vybírali k tomu borovice starší 25 let, jejichž kmen měřil po obvodu asi jeden metr. Speciální malo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie