Letos je tomu přesně šedesát let, co sir Edmund Hillary a Tenzing Norkej zdolali vrchol Everestu. Od té doby na nejvyšší hoře světa stanulo víc než tři tisíce lidí, někteří i opakovaně. Téměř třem stovkám se stala hora osudnou.
První průzkumná expedice vedená Georgem Mallorym se k Everestu přiblížila v roce 1921. O rok později další britská výprava překonala hranici 8000 m a úspěšně vyzkoušela lezení s pomocí dodatečného kyslíku, který se pak na dlouhá léta stal nezbytnou výbavou horolezců usilujících o jakoukoliv osmitisícovku. V roce 1924 Mallory a jeho lezecký partner Andrew Irvine na Everestu zahynuli. Zda se tak stalo až při sestupu po úspěšném dosažení vrcholu, zůstává dodnes tajemstvím. Až o výstupu sira Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norkeje 29. května 1953 můžeme s jistotou hovořit jako o prvním úspěšném dosažení vrcholu nejvyšší hory světa člověkem.
Špičkoví horolezci však dnes s jistou nadsázkou říkají, že doopravdy byl Everest dobyt až v roce 1978 Reinholdem Messnerem a Peterem Habelerem. Ti na vrchol vystoupali bez použití kyslíkových bomb alpským stylem, tedy bez pomoci šerpů a předem připravených fixních lan. Šlo o tak neuvěřitelný výkon, že ho Messner musel o dva roky později zopakovat, tentokrát jako osamocený sólo lezec, aby mu celá horolezecká komunita uvěřila. Dnes se většina špičkových horolezců shodne, že Messner s Habelerem vytyčili jediný správný způsob jak na Everest, potažmo jakoukoliv jinou horu, lézt.
Dva odlišné světy
Jenomže Everest zatím přestal být výsadní doménou špičkových horolezců a od 90. let se stává čím dál tím víc komerční záležitostí. Tragická smrt osmi lidí v jednom dni na Everestu v roce 1996 byla mimo veškerou pochybnost způsobena právě tím, že se o vrchol ve stejnou chvíli pokoušelo příliš velké množství slabých a nezkušených lezců-klientů. Katastrofu a vše, co jí předcházelo, skvěle popsal horolezec a novinář Jon Krakauer v knize Peklo blízko nebe, která vyšla i česky. Zdá se však, že tato tragédie zájemce o výstup na Everest neodradila, ale naopak nabídce komerčních expedic udělala reklamu. Jen od roku 2000 na nejvyšší vrchol světa vystoupilo na dva tisíce pět set lidí, což je 80 % všech úspěšných výstupů v historii.
Špičkoví horolezci usilující o vrchol alpským stylem a velké komerční expedice reprezentují dvě zcela odlišné kultury, které však dnes musí sdílet stejný omezený prostor. Během nynější sezony propukl střet mezi těmito dvěma skupinami na plno, když se tři špičkoví horolezci, Ital Simone Moro, Švýcar Ueli Steck a Brit Jonathan Griffith poprali s vysokohorskými nosiči (šerpy) pracujícími pro komerční expedice, a vytvořili tak neslavný rekord nejvyšší doložené rvačky v historii lidstva.
Ke konfliktu došlo mezi druhým a třetím výškovým táborem. Šerpové zde upevňovali fixní lana a podle dohody jim v této práci neměl nikdo překážet. O rozumném bezpečnostním opatření však trojice špičkových lezců nevěděla, nebo ho záměrně ignorovala. Ostatně pokoušeli se o výstup alpským stylem a šerpy ani fixní lana sami nepoužívali, takže se organizačními opatřeními velkých expedic necítili nijak vázaní. Šerpové je opakovaně žádali, aby se nepřibližovali k lanům a za žádných okolností je nepřekračovali. To však trojice lezců musela v jedné chvíli porušit a tam vypukl konflikt. Šerpský předák a Ueli Steck do sebe na prudké stěně několikrát strčili a Simone Moro, vládnoucí nepálštinou, šerpy hrubým způsobem pourážel. Podle výpovědí některých svědků pak dokonce Moro v urážkách pokračoval do vysílačky na otevřeném rádiovém kanálu. Šerpové zanechali práce a vrátili se do druhého výškového tábora. Trojice lezců se pak rozhodla jejich práci dokončit, když však sestoupili do tábora, žádný vděk je za to nečekal. Naopak byli konfrontováni s rozhořčeným davem šerpů, kteří je údajně napadli kameny a pokusili se je zabít. Výpovědi o této části střetu se však různí. Podle některých bylo na místě několik stovek šerpů, podle jiných nanejvýš pár desítek, skutečně agresivně se však chovalo jen asi pět z nich. Někteří konflikt popisují tak, že šerpové přišli požadovat omluvu a výměna názorů s tím spojená vygradovala v násilí až později. Buď jak buď, díky zásahu jiných lezců a nezúčastněných šerpů vyvázli Moro, Steck a Griffith bez vážných zranění a další den všichni sestoupili do základního tábora. Tam bylo později sepsáno memorandum, v němž se obě strany konfliktu vzájemně omluvily a slíbily, že se napříště podobným excesům pokusí vyhnout.
Reakce šerpů byla nepochybně přehnaná, na druhou stranu je třeba říct, že pokud je Moro, Steck a Griffith ohrozili na životě (nebo šerpové měli pocit, že by je ohrozit mohli), je pochopitelné, že tyto lezce, kteří nerespektovali společnou do…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nepál