Velkou chloubou Madeiry je systém zavlažovacích kanálů, tzv. levád (levadas), který začal být budován již před polovinou 15. stol., nedlouho potom, co se na jižním pobřeží usadily první skupiny portugalských kolonistů. Pro ně voda zpočátku představovala velký problém – na ostrově jí sice byl dostatek, jenomže jako naschvál ne tam, kde byly nejpříhodnější podmínky k osídlení i k rozvoji zemědělství.
Hydrologické poměry Madeiry jsou dost specifické, a to především díky horskému pásmu, jež protíná ostrov v rovnoběžkovém směru a ve své centrální části sahá až do nadmořské výšky 1800 m. Tato hradba se staví do cesty oblačnosti, kterou z oceánu ženou k Madeiře převládající severní a severovýchodní větry, a po většinu roku ji nutí vydávat srážky, ať již ve formě deště anebo alespoň mrholení. Výsledkem je, že zatímco v severní části ostrova a v nejvyšších horských partiích spadne ročně v průměru asi 2000 mm srážek, oblastem při jižním pobřeží se jich dostává přibližně třikrát méně, okolo 600 mm. Navíc na jihu bývá běžné, že od června do konce srpna vůbec nezaprší.
V horách se dešťová voda vsakuje do vrstev pórovitých sopečných hornin a hromadí se v nich, dokud nenarazí na nepropustné podloží. Po něm se pak dostává zpátky k zemskému povrchu, kde často vyvěrá v pramenných liniích. Protože ale vrstvy zdejších nepropustných hornin jsou převážně ukloněny k severu, nemalé množství srážek spadlých na jižní straně hor přiživuje prameny, které vyvěrají na severních svazích. Z hlediska vodní bilance je na tom proto jih ostrova oproti severu hůře i v horách.
Když na prosluněném madeirském jihu vznikly první portugalské osady, jejich obyvatelé brzy zjistili, že pokud chtějí obdělávané půdě zajistit stálý dostatek vláhy, budou k ní muset přivádět vodu z vydatných pramenů vyvěrajících vysoko v horách, nejčastěji v nadmořských výškách kolem 1000 m. Jako nejvhodnější přivaděče se jim jevily levády – úzké a nehluboké kanály v horizontální rovině víceméně kopírující terén, jež při vhodně zvolené trase dokážou s průběžně mírným sklonem překonat velké výškové rozdíly. Začali tedy budovat zavlažovací systém, který znali ze své původní domoviny, kde ho uvedli ve známost Maurové. Zároveň to však pro ně byl i krok do neznáma, jelikož v podobně rozdivočelém terénu, jaký je čekal na Madeiře, na Pyrenejském poloostrově nikdo levády nestavěl.
V několika prvních levádách našla uplatnění dřevěná koryta, ty další už ale byly celé tesány do skal (a to včetně tunelů), případně místy vyzdívány z kamenných bloků. Pracovalo se bez jakékoliv mechanizace, víceméně jen s krumpáči a lopatami, mzdy byly nízké a rizika…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madeira