Jeden z nejvýznamnějších evropských šlechtických a od 18. století i panovnických rodů má velmi dlouhou historii. Lichtenštejnové poznali opakovaně vzestup i pád. Je to možná paradox, ale pod vládou monarchů zažívá Lichtenštejnské knížectví období největšího rozkvětu hospodářství i přímé demokracie.
Od panského k panovnickému rodu
Nejstarší dokumenty naznačují, že kořeny rodu Lichtenštejnů je třeba hledat v Bavorsku, odkud přišli do Dolních Rakous. Prvním známým předkem tohoto rodu byl Hugo von Petronel, který kolem roku 1130 vybudoval jižně od Vídně hrad nazvaný Liechtenstein a začal používat titul „von und zu Liechtenstein“. Hrad stojí dodnes a skála pod ním dokazuje, že jeho jméno je přiléhavé.
Hugův vnuk Jindřich I., připomínaný v letech 1233–1265, založil větev moravsko-rakouskou. Patřil totiž mezi přední stoupence moravského markraběte a pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. v rakouských zemích, kde se snažil získat dědictví po vymřelém rodu Babenbergů. Za věrné služby od něj 14. ledna 1249 získal jihomoravský Mikulov. Lichtenštejnové tedy patří nejen mezi nejstarší rakouské, ale i moravské šlechtické rody.
Z dalších členů rodu zmiňme Jana I., který v roce 1370 získal panství Lednice. V roce 1386 se stal rádcem českého krále Václava IV. Protože Lichtenštejnové spolupracovali s rodem Lucemburků a podporovali českého krále, vzbudili roku 1394 nelibost rakouského vévody Albrechta III., který jim odňal jejich statky jižně a západně od Dunaje. To byla první konfiskace majetku v dějinách rodu.
Zde se Lichtenštejnové poprvé přesvědčili, že jednoho dne mohou být bohatí, a druhého chudí, jak nedávno připomněl současný lichtenštejnský kníže Jan (Hans) Adam II. Poučili se, že mají-li panství na obou stranách státní hranice, musí být v diplomacii a politice obratní. V dalších stoletích se jim to opakovaně vyplatilo.
V listopadu 1403 pomohl Jan II. z Liechtensteinu se svými jezdci zachránit krále Václava IV. ze zajetí ve Vídni. V době husitských válek se Lichtenštejnové postavili na stranu Václavova dědice – jeho bratra Zikmunda Lucemburského.
Koncem 15. stol. se rod Lichtenštejnůé rozdělil na steigerskou, rakouskou a moravskou větev. Leonard I. z Liechtensteinu přestoupil od katolictví k protestantství a roku 1526 umožnil v Mikulově působení novokřtěnců (tzv. habánů). Panství Mikulov, sídlo moravské větve, zůstalo v majetku rodu až do roku 1560, kdy ho Kryštof IV. Marnotratný musel pro dluhy prodat. V roce 1575 koupil Hartman II. dolnorakouské panství Feldsberg (od roku 1920 je součástí Československa, resp. Česka pod názvem Valtice).
Povýšení do knížecího stavu
Rakousko-moravská větev zůstala nekatolická až do doby tří synů Hartmana II. Nejstarší z nich Karel I. získal vzdělání na českobratrské škole v Ivančicích a po otci zdědil panství Valtice a Lednice. V roce 1596 se oženil s Annou Marií Černohorskou z Boskovic, která mu věnem přinesla polovinu otcovského dědictví – panství Černá Hora a Úsov. Karlův mladší bratr Maxmilián se v roce 1597 oženil s její sestrou Kateřinou a vyženil druhou polovinu – panství Bučovice a Pozořice u Brna. Tím Lichtenštejnové získali rozsáhlý majetek a zařadili se mezi nejbohatší moravské panské rody.
Karel I. byl vzdělaný a velmi schopný politik, diplomat a hospodář. Uvědomil si, že pro jeho kariéru bude důležitá konverze na katolické náboženství. A po ní se mu skutečně otevřely nové příležitosti v kariéře. V roce 1599 se stal nejvyšším moravským zemským sudím a o rok později dokonce nejvyšším hofmistrem císaře Rudolfa II. K již tak rozsáhlému majetku svého rodu přikoupil Karel I. v roce 1602 panství Plumlov s městem Prostějovem. Prostějovští měšťané si oddychli, že je koupil schopný hospodář a zbavili se tak Pernštejnů, za jejichž dluhy ručili.
Úřad nejvyššího hofmistra, nejdůležitější úřad na Pražském hradě, zastával Karel I. do roku 1603. Díky milostné aféře s Marií Manrique z Pernštejna ho musel dočasně opustit. V roce 1606 se však do tohoto úřadu vrátil, protože císař potřeboval Karlův rozhled a schopnost sehnat úvěry. Rudolfova hvězda ale začala zapadat a Karel se spojil s hlavou moravské nekatolické opozice a osobním nepřítelem císaře, Karlem starším ze Žerotína. Oba společně podpořili císařova bratra, arciknížete Matyáše, v rodinném sporu Habsburků o následnictví. Rudolf II. 25. června 1608 tzv. smlouvou z Hradčan musel před Matyášem kapitulovat, předat mu Uhry, rakouské země a Moravu a navrhnout ho stavům za budoucího českého krále. Když se jím Matyáš stal, odvděčil se 20. prosince 1608 Karlovi I. z Lichtensteinu za jeho pomoc povýšením do knížecího stavu. Jako náhradu válečných škod mu pak 28. prosince 1613 udělil v léno opavské knížectví.
V době stavovského povstání se nyní již kníže Karel I. z Liechtensteinu postavil za císaře a krále Ferdinanda II., a tak moravští stavové zkonfiskovali jeho majetek. Po bitvě na Bílé hoře byl jmenován císařským komisařem. Protože v Praze zůstaly jen tři pluky pěchoty a oddíl jízdy a úřady spravovali většinou nekatoličtí úředníci, Karel bral ohledy na mínění stavovských kruhů v zemi. Proto byl u dvora obviněn, že je vůči nekatolíkům mírný, a když navrhl ponechat v zemi působit vcelku loajální staroutrakvistickou církev, ihned vzbudil ve Vídni další podezření. Jeho opakovanou rezignaci císař nepřijal.
Dne 17. ledna 1621 byl Karel I. jmenován královským místodržícím a poté i předsedou zvláštního soudu nad „rebely“. Císařovým rádcům se ale Karel I. zdál být příliš mírný. Byl proti tvrdým rozsudkům a žádal císaře o milost pro všechny odsouzené, 27 českých pánů však bylo 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze popraveno, což negativně poznamenalo vnímání lichtenštejnského rodu u českého národa.
Po bitvě na Bílé hoře Karel I. koupil nebo jako náhradu výdajů od císaře získal panství Moravskou Třebovou, Šumperk, Zábřeh, Brannou, Rudu nad Moravou, Velké Losiny, Bludov, Sovinec, Brannou, Zábřeh a Štíty. V březnu 1622 získal od císaře jako náhradu za válečné škody dědičně v léno knížectví krnovské a v září téhož roku mu císař udělil řád Zlatého rouna.
Karlův nejmladší bratr Gundakar zastával významné dvorské a zemské úřady. Založil tzv. Gundakarovu linii. Roku 1633 povýšil císař jeho panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh na titulární říšské knížectví „Liechtenstein“ (zaniklo již v roce 1647). Moravský Krumlov patřil Lichtenštejnům až do roku 1908.
Stavitelé a vojevůdci
Karlův dědic Karel Eusebius nebyl dvořanem, miloval umění, architekturu, hony a chov ušlechtilých koní. Jeho syn Jan Adam I. byl schopným hospodářem, takže mohl přikoupit panství Šternberk, Karlovec, Hodonín a další. Jako milovník umění dal ve Vídni postavit nádherné barokní paláce: městský a zahradní. Pro koně, které choval, mu architekt Fischer von Erlach vybudoval v Lednici proslulé Velké stáje (tzv. „palác pro koně“). Své nejvýznamnější kroky učinil koncem života. V roce 1699 koupil za 115 000 zlatých říšské nezávislé panství Schellenberg a v roce 1712 k němu přikoupil za 290 000 sousední hrabství Vaduz. Položil tak základy budoucího lichtenštejnského knížectví a splnil téměř stoleté úsilí svého rodu získat skutečný prestižní říšský titul, s právem zasedat na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Tento plán dokončil jeho nástupce Antonín Florián, který byl schopným diplomatem a nejvyšším hofmistrem císaře Karla VI. Ten v roce 1719 spojil panství Vaduz a Schellenberg do jednoho celku a povýšil je na říšské Knížectví lichtenštejnské. Byl to husarský kousek, který se nepodařil mnoha rodům před ním. Lichtenštejnsko se tak stalo 343. a posledním suverénním státem v rámci Svaté říše římské národa německého. Jako jediný z nich existuje dodnes coby nezávislý stát pod původním jménem a v původních hranicích. Patří tedy k nejstarším nepřetržitě existujícím státům na světě. Lichtenštejnské knížectví bylo ale dlouho velmi chudé a bezvýznamné. Lichtenštejnové museli jeho provoz až do 2. sv. války dotovat z moravských panství. Poprvé ho ze členů rodu navštívil až Alois II. v roce 1818.
Z dalších významných členů rodu připomeňme knížete a polního maršála Josefa Václava, významného diplomata a reformátora císařského dělostřelectva. Učinil z něj nejlepší druh zbraně až do konce monarchie, o čemž se přesvědčil v červnu 1757 pruský král Bedřich II. v bitvě u Kolína.
Kníže Alois I. se věnoval hospodářství a umění. V roce 1790 zaměstnal geniálního architekta, vynálezce a podnikatele (zakladatel Kooh-i-noor Hardtmuth) Josefa Hardtmutha. Ten pro něj přestavěl třeba tzv. majorátní palác ve Vídni, ale především v lednickém zámeckém parku vybudoval četné malebné stavby jako Minaret, Janův hrad nebo Dianin chrám, které jsou vynikajícími architektonickými i technickými díly. V roce 1996 byl Lednicko-valtický areál zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO.
V roce 1805, kdy došlo k bitvě u Slavkova, nastoupil na trůn Aloisův mladší bratr, polní maršál Jan I., vynikající a statečný vojevůdce a diplomat, kterého si cenil i císař Napoleon. Za Rakousko podepisoval roku 1805 tzv. bratislavský a v roce 1809 schönbrunnský mír. Pokračoval v budování Lednicko-valtického areálu. Rozšířil také a klasicistně přestavěl rodinnou hrobku ve Vranově u Brna, kde byli členové rodu pohřbíváni až do roku 1938…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lichtenštejnsko