Tvrdohlavé vlámsko-valonské kočkování na směrovkách před křižovatkami belgických silnic dovádí nezasvěcené motoristy k zuřivosti. Ti, kdo se od německých hranic řídí směrovkami na Lüttich, samozřejmě pochopí, že jde stále o totéž město, jež známe jako Lutych, ale náš kronikář Kosmas by se jistě divil, jak že se jmenuje památné Leodicum, kde kdysi studoval.

Dnes by asi cestoval vlakem… a dobře by udělal. Protože hned zkraje by se v Lutychu setkal se stavbou, která se přinejmenším vyrovná dílům, jimiž se město může pochlubit od doby svého vzniku. Ale nejprve si dopřejme trochu historie.

Místo bylo osídleno už v období neolitu, v římské době zde existovala osada a při ní ve 2. či 3. stol. villa, venkovské sídlo v místech pozdější katedrály. Působil zde maastrichtský biskup sv. Lambert, který tu byl v roce 705 zavražděn, a po něm sv. Hubertus, který sem z Maastrichtu přenesl biskupský úřad a zasloužil se o ustavení knížecího biskupství. To byl ve středověku obvyklý útvar, jenž v sobě slučoval duchovní autoritu se světskou vládou nad územím v rámci větších celků, nad jakýmsi státem ve státě. Ale ani tato relativní samostatnost nechránila město před pohromami válek. Zejména podzim 1468 se zapsal krutě do jeho osudů, když burgundský vévoda Karel Smělý nechal povraždit údajně na 5000 místních obyvatel a město dal vypálit. V roce 1795 učinili zdejšímu biskupskému státu konec Francouzi a nebyl obnoven ani po vídeňském kongresu v roce 1815, protože revolučně naladění občané už o církevní autoritu nestáli. Ostatně o první převrat v duchu francouzské revoluce se (marně) pokusili už v roce 1789.

V 19. stol. se Lutych, obývaný převážně francouzsky hovořícími Valony, proměnil v průmyslové město. Díky nedalekým ložiskům černého uhlí se stal střediskem jeho těžby a sídlem těžkého průmyslu (už v roce 1720 zde byl uveden do provozu první parní stroj na kontinentu), což do značné míry poznamenalo i jeho dnešní vzhled. A na podobě města se podepsaly i obě světové války, k…

Úplné znění článku naleznete zde