Pokud na starých fotografiích uvidíte prezidenta Masaryka sedět na bílém koni, jde určitě o lipicána. V roce 1915 totiž rakouská vojenská správa část stáda, asi dvě stovky mladých hřebců a klisen, přesunula z domovské Lipice ve Slovinsku do hřebčína v Kladrubech nad Labem, aby koně uchránila před válečným běsněním na Balkáně. V roce 1918 úřady nové republiky zvířata zabavily a přesunuly je do Hostouně na Šumavě a odtud do slovenských Topolčianek, kde měl prezident letní sídlo.
Příběh lipicánů začíná v roce 1580, kdy rakouský arcivévoda Karel koupil panství Lipice s hřebčínem. Základem chovu se stalo několik španělských plnokrevníků, kteří měli na vídeňském dvoře tu nejlepší pověst. Pocházeli ze slunné Andalusie a měli rádi suchou ostrou trávu. Těmto podmínkám nejvíce vyhovovala krasová oblast kolem Lipice. Pastviny, vzniklé na zatravněných plochách navezené zeminy, stromořadí lemující cesty a částečně zalesněné pozemky výrazně změnily ráz krajiny. Arcivévoda kupoval koně nejen ve Španělsku, ale také v Itálii, v Německu, Dánsku a arabském světě. Z jejich spojení s místními hřebci a klisnami vzešlo plemeno pojmenované později podle Lipice. Na přelomu 18. a 19. století určilo základní chovné kmeny šest hlavních hřebců, mezi nimi i Favory a Maestoso pocházející z hřebčína v Kladrubech. Výsledkem pečlivého výběru plemenných hřebců je poměrně malá postava lipicánů, kteří se vyznačují silným krkem a robustní postavou. Vynikají temperamentem, ladností pohybu, inteligencí, výbornou pamětí, ale také poslušností a učenlivostí. Vzhledem k těmto jejich vlastnostem nepřekvapuje, že se z nich stali oblíbení kočároví a promenádní koně, vhodní i pro lekce vysoké jezdecké školy. V roce 1572 vznikla ve Vídni Španělská jezdecká škola, do níž byli zpočátku dováženi španělští hřebci. S nástupem Rudolfa II. na trůn je ale zcela vystřídali lipicáni a hřebčín v Lipici se stal císařskou stájí. Nejlepší lipicánští hřebci byli odváženi do Vídně, kde je čekala kariéra elitních drezurních koní. Po dvaceti letech pod sedlem se pak vraceli do Lipice jako plemenní hřebci. Než ale jejich kopyta mohla zvířit piliny hofburské jízdárny, museli projít náročným dlouhodobým výcvikem. Nejprve se učili chodit v přirozeném postavení, držet rovnováhu a dokonalou pravidelnost chodu. Závěr základního výcviku tvoří piaffa,což je krok na místě, kdy koně vzbuzují dojem, jako by tančili na hudbu. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Za vrchol jezdeckého umění jsou považovány figury nad zemí, jimž se říká airs. Mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta neb…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko