Je krásná, provedená v jemných barevných tónech, mírně, ale o to záhadněji se usmívá, ať se pohnete kamkoli, sleduje vás vědoucím pohledem. Jistě – Mona Lisa. Jenže tahle nevisí v Louvru. Je jí skoro 1800 let a posledních dvacet opět hledí vzhůru z podlahy triclinia tzv. Dionýsova domu v Seforidě.
Že vám tohle jméno nic moc neříká? Není se až tak čemu divit. Národní park Zippori (hebrejské jméno města známého též jako Sepfóris či Saffuríja) o rozloze skoro 16 km2 byl pro veřejnost otevřen teprve v roce 1992 a městu samému se někdy docela oprávněně přezdívá „Zapomenuté“. Na pahorku v západní části Dolní Galileje, asi 6 km severozápadně od Nazaretu, se rozkládají pozůstatky velkolepého města, které bylo poprvé jen z malé části vykopáno v roce 1931. Podrobný průzkum a vykopávky tady začaly teprve roku 1983, základní práce skončily o 20 let později a na některých místech probíhají stále dál.
Ačkoli Seforis není zmiňována v Bibli, podle tradice to bylo místo, kde žili rodiče Panny Marie, Anna a Jáchym. I když se podle archeologických nálezů zdá, že místo bylo osídleno již v době Prvního chrámu, v historických pramenech je poprvé zmiňováno až v době hasmoneovského státu na konci 2. stol. př. n. l. Nedlouho poté už o něm Flavius Josephus hovoří jako o „ozdobě vší Galileje“. Jistě ne náhodou se stalo centrem jedné z pěti daňových oblastí, do nichž někdejší židovský stát rozdělil první římský místodržící Gabinius.
Několikrát město změnilo jméno, ale nové názvy se nikdy příliš neujaly, Autokratoris, Neronias ani Irenopolis. To poslední tu nechal razit na mince budoucí římský císař Vespasianus. Za židovské války totiž zůstala Seforis věrná Římu, nepřipojila se k povstání a otevřela své brány Vespasianovým legiím. Postoj Seforidy za druhého židovského povstání bar Kochby není úplně jasný, ale krátce po něm dostala za císaře Antonina Pia znovu nové jméno – Diocaesarea.
Na začátku 3. století se správa města vrátila do židovských rukou a nastalo jeho další významné období. Usadil se tu slavný rabín Jehuda ha-Nasi, známý jako Kníže Juda, s nímž do města přesídlil i sanhedrin, nejvyšší zákonodárná a náboženská instituce Židů v době římského panství. Jehuda byl jeho předsedou, v římské terminologii „patriarchou“. Byl to bohatý člověk, vydržoval si vlastní dvůr s tělesnou stráží a pro mnohé Židy představoval po dlouhé době opět jakéhosi národního vůdce. Odhaduje se, že v jeho době měla Seforis 14–18 tisíc obyvatel. Jehuda ha-Nasi tady provedl poslední uspořádání a redakci Mišny, části Talmudu, která obsahuje sebrané ústně tradované zákony. V Talmudu, jehož dvě základní verze, jeruzalémská a babylonská, byly kompletně dokončeny až v 5., resp. 6. století, je Zippori mnohokrát zmiňováno jako židovské město s 18 synagogami a četnými studovnami. Dokládá to jeho význam jako centra židovské vzdělanosti, v němž žili mnozí mudrcové i poté, co se sanhedrin v 2. polovině 3. století přestěhoval do Tiberiady.
V úvodu zmíněná mozaika krásné ženy označovaná jako „Mona Lisa z Galileje“ je součástí souboru mozaik s dionýsovskými tématy, které pokrývají téměř celou podlahu triclinia římského domu ze 3. století jako barevný koberec o rozměrech 9 × 7 m. Centrálně je umístěn výjev soutěže v pití mezi Dionýsem a Héraklem – bůh drží pohár vzhůru nohama, neboť již dopil, zatímco řecký rek stále ještě pije. Kolem vidíme v dalších polích triumfální průvod přinášející bohu dary, svatbu Dionýsa s Ariadnou, ale třeba také výjev Dionýsovy koupele, na němž je bůh zachycen jako novorozené děcko.
O kus dál ukrývá zvenčí nepříliš vzhledná novodobá stavba další umělecký poklad – podlahové mozaiky ze synagogy z počátku 5. století, jediné, která tu zatím byla nalezena. Ústřední postavení zde má velký zvěrokruh s 12 znameními, jenž vyniká bohatstvím propracovaných detailů. Kolem něj jsou v šesti pásech četné další výjevy – strážní lvi s býčími hlavami v tlapách, anděl navštěvující Abrahama se Sárou, kompletní ilustrace 29. kapitoly Exodu, ale třeba také dvě menory – sedmiramenné svícny a přes 20 nápisů v řečtině a aramejštině.
Od synagogy je už jen kousek ke křižovatce dvou hlavních římských ulic města – severo-jižní cardo a východo-západní decumanus jsou zde zachovány včetně původního dláždění s vyježděnými kolejemi od povozů. V okolí se dochovalo několik dalších domů s podlahovými mozaikami. Nejúžasnější je Nilský dům, jehož hlavní mozaika rovněž z 5. století zachycuje uctívání Nilu jako dárce života pro Egypt. Pozoruhodné je zobrazení sloupu používaného k měření výšky říční hladiny, ale také výjevy v dolní části mozaiky, které zachycují lva, geparda či medvěda, jak loví kořist. Jejich zařazení k nilským slavnostem je zvláštní a historikové pro ně dosud nemají jednoznačné vysvětlení. Ostatně, není to určitě jediné tajemství, které před námi Seforis dosud ukrývá.