Z jižní špičky Manhattanu je krásný výhled na newyorský přístav a řeku Hudson. V dálce vidíme impozantní závěsný most přes Verrazanovu úžinu, za nímž tušíme Atlantik, v popředí Guvernérův ostrov a Ostrov svobody, na kterém stojí nesmrtelná socha. Dále na západ, u břehů státu New Jersey, se nachází mohutná stavba, která svojí architekturou připomíná historizující nádražní budovu. Nestojí však na břehu a nevedou k ní žádné koleje. Leží na nízkém plochém ostrově přístupném pouze převozní lodí. Dnes je jedním z newyorských muzeí, kterým ročně projdou dlouhé zástupy návštěvníků. Po desítky let se tam však rozhodovalo o osudech milionů lidí z celého světa. Imigrační stanice Ellis Island byla místem, kde se naplňovaly a někdy také hasly naděje.
Americký sociolog Oscar Handin kdysi napsal: „Emigrace není jen součást americké historie, emigrace je americkou historií.“ Od počátku prvních kolonií až dodneška byla emigrace mohutným hybným procesem, který uvolňoval obrovské množství lidských zdrojů a energie a ve svém důsledku ovlivňoval téměř každé odvětví života v Severní Americe. V koloniálních dobách byl však příliv emigrantů pozvolný a nikdo ho neviděl jako problém, který je nutno regulovat. Na počátku války za nezávislost žilo ve třinácti amerických koloniích asi dva a půl milionu obyvatel, z nichž 60 % bylo anglického původu a zbytek tvořila směsice řady národů. Ještě v první dekádě po vyhlášení samostatnosti přijíždělo ročně pouze 5000 emigrantů. Od počátku 19. století se toto číslo začalo rapidně zvětšovat. Ve 20. letech už přijelo každým rokem 150 000 lidí, ve 40. asi 1,7 milionu a v 50. dokonce 2,5 milionu.
Výsadní postavení New Yorku v přijímání přistěhovalců bylo dáno rozvojem jeho přístavu, který byl sice zdrojem prosperity města, ale v souvislosti s imigranty přinášel řadu problémů. Federální vláda vydávala první imigrační zákony už od roku 1819, ale s prudkým nárůstem emigrace bylo jejich provádění velice komplikované. Když počet přistěhovalců překročil tisíc osob denně, nebyl ani čas postavit budovu, ve které by proces přijímání emigrantů mohl probíhat. Newyorská Komise pro emigraci v rychlosti najala dělostřeleckou pevnost na jihu Manhattanu a zřídila tam roku 1855 první imigrační stanici, kterou nazvala Castle Garden.
Brzy se však ukázalo, že ani stará pevnost nebude stačit. V letech 1885–1890 prošlo newyorskou emigrační stanicí 70 % všech příchozích do USA. Nově vzniklý Federální úřad pro imigraci si tedy vybral malý, asi hektarový Ellisův ostrov, kde se nacházelo skladiště střelného prachu a dělostřelecká baterie, pro zbudování nového a většího zařízení.
Plocha ostrůvku byla zvětšena materiálem z právě zahájené stavby metra a vznikla na ní mohutná hlavní přijímací budova, přilehlé pomocné stavby a přístaviště pro převozní prám. Bylo najato několik stovek zaměstnanců – imigračních úředníků, překladatelů, strážců, kuchařů, lékařů, sester a pomocného personálu. Na Nový rok 1892 byla stanice slavnostně otevřena. Stalo se tak právě včas. Největší exodus v dějinách moderního světa totiž mířil ke svému vrcholu.
Imigrační proces začínal ještě na oceáně před Verrazanovou úžinou. Imigrační úředníci připlouvali k lodi společně s lodivodem a prováděli karanténní prohlídku a současně – během plavby do přístavu – inspekci kabinových pasažérů první a druhé třídy, kteří byli ihned po přistání na Manhattanu vpuštěni do země. Ellis Island byl především pro třetí třídu, kterou cestovala většina přistěhovalců. Vyděšení a špatnými podmínkami plavby zubožení cestující byli nahnáni na převozní prám a rozděleni do skupin. Hned po přistání na Ellis Islandu vstupovali do přízemí hlavní budovy, kde jim byla odebírána zavazadla. Těžko si představit pocity těch, kteří odevzdávali kufry, rance a pr…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – New York