„Asi hodinu západně od Okrouhlice vypíná se na žulové skále 611 m nad mořem zřícenina hradu Lipnice. Kdo staré ty trosky hradu navštívil, jistě nezapomene nikdy velikého dojmu, který si odtud odnáší a přeje i jiným, aby popatřili na zbytky toho nedobytného velikána. Obraz malebných rozvalin, jakož i velmi poutavá vyhlídka, návštěvu tohoto zajímavého místa příjemně a užitečně odmění. Jest hrad Lipnice co do polohy, opevnění, rozlohy a výstavnosti nejzajímavějším hradem na Čáslavsku.“
K těmto větám, opsaným z průvodce, který vyšel v roce 1900, není ani po více než sto letech co dodat, kromě toho, že dnes už se má hrad znovu k světu a už ho nejde nazvat troskou či rozvalinou.
Lipnický hrad byl postaven počátkem 14. století při humpolecké zemské stezce. Během své existence často měnil majitele, jeden čas patřil i k majetku Královské koruny a právě tehdy udělil Karel IV. Lipnici městská práva. Později prošel pozdně gotickými a renesančními stavebními úpravami, po třicetileté válce ale postupně ztrácel na významu a v roce 1869 spolu s městečkem vyhořel. Dlouhá léta pak nebyl ničím jiným, než příležitostným zdrojem stavebního kamene a nezaměnitelným, zdaleka viditelným orientačním bodem v krajině mezi Světlou, Humpolcem a Havlíčkovým Brodem.
Slovo hrad bývá na Lipnici od nepaměti skloňováno ve všech pádech a není divu. Mohutná kamenná stavba se zubem polorozbořené bašty ovlivňuje život každého zdejšího usedlíka, byť třeba jen tím, že mu každý den nahlíží do talíře. Není totiž mnoho lipnických domů, z nichž by na ni nebylo vidět. Místní k ní mají vesměs vřelý vztah, často si ji také berou do úst v žertovných rčeních typu „běž si stěžovat na hrad!“, ale mnohým z nich dosud připomíná éru socialistického šlendriánu a rozkrádání.
Počátkem 70. let minulého století se započalo s celkovou rekonstrukcí objektu, která probíhala skoro třicet let, stála velké peníze, ale její výsledky byly dost tristní. Po listopadu 1989 ji proto úřady zastavily a hrad v tehdejším stavu byl víceméně zakonzervován.
Hradem provádějí průvodci, prohlídka trvá asi hodinu. Prochází se několika sály, sklepením se studnou a mučírnou a hradní kaplí sv. Vavřince s gotickým presbytářem, kde kdysi bývali svěceni husitští kněží a kde se nyní oddává. Zajímavá je i archeologická expozice s gotickými kachli nalezenými na hradě, ale asi nejsilnější dojem na návštěvníka udělá hrad jako celek. A pokud přeje počasí, tento dojem ještě znásobí jedinečná vyhlídka.
V období od konce 60. let minulého století až do listopadové revoluce znal Lipnici snad každý druhý dospělý občan bývalého Československa díky haškiádě – tak se přezdívalo pravidelnému festivalu humoru a satiry Haškova Lipnice, který se konal v amfiteátru pod hradem a který zpopularizovala televize, respektive hlavně její přenosy soutěže ve znalostech Haškova Švejka.
Haškův domek, jenž stojí na východním úpatí hradu a v němž je stálá výstava o spisovatelově životě a díle, v důsledku toho za socialismu vykazoval prakticky stejnou návštěvnost jako hrad. Po celá ta léta se kolem domku často procházel pan Kliment Štěpánek, muž, který v mládí podle Haškova diktátu zapisoval Osudy dobrého vojáka Švejka.
Po změně režimu se situace změnila. V konkurenčním prostředí Haškova Lipnice vcelku pochopitelně ztratila masovou popularitu a na samotného Haška se vlivem různých okolností trochu pozapomnělo. Tradice velkého festivalu tady ale zůstala, jenom si ji přivlastnila ryze hudební Rocková Lipnice. Ta vešla ve známost povedeným naschválem – prvním improvizovaným proslovem Václava Havla na veřejném fóru ještě před pádem komunistů. Později se v obci i na hradě etablovalo několik dalších hudebních i divadelních festivalů, takže dnes je Lipnice na kulturní mapě Havlíčkobrodska nepřehlédnutelnou lokalitou.
Když koncem srpna roku 1921 přišel Hašek na Lipnici se svým přítelem malířem Panuškou, ubytovali se na náměstí v hostinci U České koruny, jemuž se podle majitele říkalo U Invaldů. Haškovi se hospoda neobyčejně zalíbila, na dlouho se tu zabydlel a právě dole v lokále při bujarém nasávání diktovával mladému písaři slavný román; do vlastního malého domku pod hradem se přestěhoval až krátce před smrtí.
V dobách postnormalizačního budování světlých zítřků už v Invaldově domě hospoda dávno nebyla a objekt, který měl předpoklad být jedním z nejslavnějších českých hostinců, málem úplně zchátral. Po revoluci v něm bylo sice pohostinství obnoveno, ale důs…