Z trojice největších ticinských měst na mě tím nejitalštějším dojmem působí to nejmenší z nich, Locarno, paradoxně i přes to, že v něm žije naopak nejpočetnější německy mluvící menšina (asi 10 % z 16 000 obyvatel). Nevím, zda tak působí genius loci jezera Maggiore, podoba hlavního náměstí Piazza Grande, svatá hora nad městem nebo všechno dohromady, případně něco úplně jiného. A vlastně to není až tak podstatné. Důležité je Locarno navštívit.
Locarno by se klidně mohlo označit za město hvězd. První důkaz získáte hned, když sejdete od nádraží na nábřeží lemované vzrostlými platany a od přístaviště lodí se vydáte na centrální náměstí historické části města, Piazza Grande, po široké třídě Largo Franco Zorzi. Chodníku, který vede podél elegantního parku, se přezdívá „chodník slávy“. Na trávníku mezi stožáry s vlajkami švýcarských kantonů jsou na nízkých podstavcích umístěny bronzové desky s otisky dlaní a podpisy některých ze slavných hudebníků, kteří v Locarnu vystupovali v rámci festivalu Moon & Stars pořádaném od roku 2004 pravidelně každý rok v červenci. Koncerty se konají pod širým nebem v jedinečných kulisách Piazza Grande. Svůj otisk tu zanechali Sting, Elton John, Joe Cocker, Carlos Santana, Bryan Adams a mnozí další. Aktuálně se v Locarnu vede diskuse, jak tuto neobvyklou a dnes docela nenápadnou galerii upravit, aby se stala jedním z opravdových turistických magnetů města.
I když na festivalu hrál v roce 2015, jeho ruce v galerii nenajdete, což je ostatně zcela v souladu s tím, jak v posledních desetiletích komunikuje se svými fanoušky – výlučně prostřednictvím svého umění. Přesto v jeho životě sehrálo Locarno docela zásadní roli, alespoň do té míry, do jaké můžeme věřit tomu, co o tom píše ve svých pamětech Kroniky – Díl první. Řeč je o Bobu Dylanovi. Polovina osmdesátých let nebyla zrovna zářivým obdobím jeho kariéry. Rozpačitě přijímaná alba a koncerty, které hrál podle vlastních slov „se zapnutým tempomatem“, ho přivedly k myšlence, že po skončení aktuálního turné se stáhne a odejde do důchodu. Dylan tehdy evropskou částí zakončoval téměř dvouletou šňůru, na které ho doprovázel dnes již zesnulý Tom Petty se svou kapelou The Heartbreakers. Zbývalo posledních deset vystoupení, když nadešel větrný večer 5. října 1987 na náměstí Piazza Grande v Locarnu. „Najednou se všechno rozpadlo. Na okamžik jsem se propadl do černé díry,“ popisuje Dylan začátek koncertu, kdy nebyl schopen vůbec zpívat. A pak se cosi stalo, „přišlo to automaticky bez jakéhokoli varování, něco jako kouzlo, kterým jsem chtěl zahnat ďábla,“ píše. „Všechno se vrátilo, a hned v několika rozměrech… Bylo to, jako bych se stal novým umělcem, úplně neznámým v pravém smyslu toho slova. Za víc než třicet let vystupování jsem na tomhle místě ještě nikdy nebyl.“ To, co následovalo, je už historie, byť stále trvající. V červnu 1988 vyjel Dylan na „nikdy nekončící turné“. Rok za rokem už víc než 30 let brázdí letos osmasedmdesátiletý umělec všechny kontinenty, zpočátku se sto padesáti, nyní zhruba s devadesáti koncerty ročně. Už dávno je zjevné, že zásadním a nejniternějším způsobem jeho umělecké výpovědi jsou právě živá vystoupení. Ta, kterých by bez onoho kouzla v locarnském večeru už zřejmě nebylo.
Piazza Grande ale není dějištěm pouze hu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ticino