Britská metropole se bez uzardění může pyšnit označením „město muzeí a galerií“. Má na 300 muzeí, která uspokojí svými sbírkami zájemce snad o všechny obory lidské činnosti, více než 250 veřejně přístupných uměleckých sbírek i množství dalších soukromých výstavních síní. Londýn je také Mekkou múzy Thálie. Vždyť právě zde rozvinul svůj talent rodák ze Stratfordu nad Avonou William Shakespeare. Divadla ve West Endu překonala zájmem diváků proslulou newyorskou Broadway již koncem minulého století. A v neposlední řadě je Londýn rovněž městem literátů i literárních postav. V metropoli nad Temží osnovali své příběhy proslulí spisovatelé jako Charles Dickens, George Orwell či Virginia Woolfová.
Čtvrtina z více než 200 londýnských divadel se nachází ve West Endu. Tuto část Londýna bychom klidně mohli přejmenovat na „Theatreland“. Můžeme tu vidět mnohé z hvězd, které jinak známe jen ze stříbrného plátna. Nezřídka jsou ale také vynikajícími shakespearovskými herci a herečkami. Je životním zážitkem vidět na prknech, která znamenají svět, třeba Judi Denchovou, jež je Dámou nejen svým šlechtickým titulem, ale zejména svých herectvím, nebo Dereka Jacobiho, jenž dokáže i ze zcela průměrné hry udělat divadelní zážitek.
West End se také může chlubit jedním zřejmě nepřekonatelným rekordem. Detektivka Agathy Christie Past na myši se tu hraje nepřetržitě již od roku 1952. A hrát se bude asi ještě dlouho, protože St. Martinʼs Theatre už nabízí předprodej lístků na rok 2018. Právě u příležitosti 60. výročí premiéry Pasti na myši odhalili v listopadu 2012 „první dámě zločinu“ památník, který vytvořil sochař Ben Twiston-Davies. Nechybějí na něm její nejznámější literární postavy, Hercule Poirot a slečna Marplová.
Ne všechna proslulá divadla najdeme ve West Endu. Například Shakespearův The Globe, přesněji řečeno jeho replika z konce 20. stol., stojí na nábřeží Temže v Southwarku. Zajímavá divadla však působí i v okrajových čtvrtích. Třeba v Richmondu sídlí Orange Tree Theatre, divadlo, které proslulo inscenacemi her Václava Havla. K jeho dramatům se dostalo náhodou. „Koncem roku 1976 jsem si všiml v časopisu Index on Censorship jedné aktovky. Byla to Audience. Líbila se mi a rozhodl jsem se ji spolu s Vernisáží uvést v našem divadle,“ vzpomínal jeho zakladatel a do roku 2014 umělecký ředitel Sam Walters. „Premiéru jsme chystali na únor 1977. Ale v tom se v lednu objevila Charta 77 a jeden z jejích prvních mluvčích Václav Havel byl neustále na titulních stránkách novin. Charta byla jednou z nejdůležitějších zpráv té doby a její autor nejznámějším spisovatelem světa. Okamžitě jsem se rozhodl, že po Audienci a Vernisáži uvedeme také jeho Vyrozumění.“
Britská metropole uspokojuje i své hudbymilovné obyvatele a návštěvníky. V Královské opeře, jejíž sídlo v Covent Garden bylo koncem 20. stol. rekonstruováno, občas zaznívají i díla českých skladatelů. South Bank Centre nabízí hned tři koncertní sály, divadlo Sadlerʼs Wells v Islingtonu je domovem baletu.
Trochu ve stínu Královské opery stojí její mladší „sestra“ – Anglická národní opera, která od roku 1968 sídlí v Coliseu, mohutné budově nedaleko Trafalgar Square. Pro ni je jedním z tradičních autorů Leoš Janáček. V minulosti tu uvedli například Káťu Kabanovou či Její pastorkyni. Za tuto inscenaci dostal v roce 2007 režisér David Alden prestižní Cenu Laurence Oliviera za nejlepší operní představení. Podle něj je „Janáček pro operního režiséra obrovským darem. Jeho hudba vás zasáhne přímo do srdce.“ Nečekejme však, že zde uslyšíme češtinu. V Anglické národní opeře je zvykem, že se hudební díla uvádějí pouze v angličtině.
V letních měsících se v Londýně koná zřejmě největší a nejstarší hudební událost svého druhu na světě – Promenádní koncerty neboli Proms. První se uskutečnil v roce 1895 pod taktovkou sira Henryho Wooda, který nad Proms „vládl“ další téměř půlstoletí. Od roku 1927 je historie Proms nerozlučně spjata s tehdy novou rozhlasovou stanicí BBC, která festival finančně zachránila. V roce 1941 se domovem Proms stala Royal Albert Hall, postavená v letech 1867–1871 podle návrhu Francise Fowkeho a Henryho Darracotta Scotta, kteří se zjevně inspirovali starověkými římskými amfiteátry. Obrovité cihlové budově na kruhovém půdorysu a s kopulí ze skla a železa přezdívají Londýňané často pro její charakteristický tvar „převrácený nočník“. Největší návštěvu zažila v roce 1906. Tehdy 9000 návštěvníků nábožně poslouchalo nedokonalý zvuk vycházejícího z malého přístroje – fonografu, předchůdce gramofonu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn