Londýnská nádraží
Hlavní nádraží v Londýně nehledejte. Je jich tu totiž nejméně osm. Připomeňme je v pořadí, jak vznikala: Euston, Paddington, Waterloo, King´s Cross, Victoria, Charing Cross, St. Pancras a Liverpool Street. Všechna vyrostla v 19. stol., ve zlatém věku páry. Všechna dodnes slouží a projdou jimi každý rok desítky milionů cestujících. Zároveň jsou skvělou ukázkou viktoriánské architektury.
Mohutnou budovu z tradičních červených cihel, z nichž je postaveno nádraží St. Pancras na Euston Road, nelze přehlédnout. Svou zdobnou architekturou, například různými chrliči, působí spíš jako katedrála než jako „pouhé“ nádraží a hotel. Však také jeden z jejích stavitelů prohlásil: „Železniční nádraží a hotely představují v 19. století to samé, co ve století třináctém znamenaly kláštery a katedrály.“ „Svatý Pankrác“ tak i dnes symbolizuje věk páry a je ukázkou viktoriánské pýchy.
Jeho příběh začal v roce 1865, kdy železniční společnost Midland Railway vyhlásila soutěž na návrh nádraží a hotelu se 150 pokoji. Překvapivě zvítězil nejnáročnější návrh sira George Gilberta Scotta, který tak realizoval svou vášeň pro gotiku. Celá stavba byla dokončena roku 1876. Již před tím, v roce 1872, královna Viktorie povýšila Scotta do rytířského stavu, ale nikoli za „svatopankrácké“ nádraží, ale za návrh památníku jejího milovaného manžela, prince Alberta, který stojí v jižní části Kensingtonských zahrad.
Cestující, kteří z nádraží odjíždějí, překvapí rozdíl mezi starobylou architekturou budovy a prostorem nástupišť, jež zastřešuje jediná prosklená klenba o rozpětí 75 m; dlouhou dobu byla největší svého druhu na světě. Tento zázrak tehdejší průmyslové architektury nenavrhl Scott, ale konstruktér železniční společnosti William Henry Barlow. Sám Scott k tomu poznamenal: „Jako by předvídal moji architekturu. Hala má tvar lomeného oblouku.“
V 60. letech minulého století se však nádraží zdálo nadbytečné a vážně se uvažovalo o jeho demolici. Záměr však vzbudil značnou nevoli mezi širokou veřejností. Úspěšnou kampaň za záchranu nádraží vedl básník John Betjeman. Proto dnes stojí na nástupišti jeho socha od Martina Jenningse.
Druhý život vdechlo celému komplexu rozhodnutí z roku 1996 o přesunutí terminálu vlaků Eurostar spojujících Londýn s Paříží a Bruselem z nádraží Waterloo právě na St. Pancras. Zlí jazykové tvrdí, že jedním z důvodů přeložení terminálu byl právě název Waterloo. Francouzům vadilo, že museli v Londýně vystupovat právě na nádraží, které jim připomínalo místo pro ně nešťastné bitvy z roku 1815. V úterý 6. listopadu 2007 tak mohla královna Alžběta II. slavnostně otevřít nově přistavený terminál St. Pancras International. Moderní podobu dostala i původní hala, vyrostla tu řada obchodů a dalších zařízení zpříjemňujících cestování.
Jistým britským specifikem jsou zřejmě nádražní hotely, často přímá součást budov železničních stanic. Jedním z nejznámějších je právě ten, který sídlí v komplexu St. Pancras. Midland Grand Hotel, jak byl po svém otevření nazván, zažil své nejlepší časy na přelomu 19. a 20. stol. Po první světové válce začal být jeho provoz příliš nákladný, což nakonec vedlo v roce 1935 k jeho uzavření. Hotelové prostory se přeměnily na kanceláře British Rail, později zde sídlilo ústředí British Transport Hotels. Zdálo se, že hoteloví hosté sem už nikdy nezavítají. V roce 2002 však konsorcium společností BAA Lynton, Manhattan Loft Corporation a Whitbread uspělo se svým projektem na rekonstrukci hotelu. Návrh byl kombinací renovace původních hostinských pokojů a prostor s přístavbou luxusních loftových apartmá. Pod přísným dohledem památkářů obnovily stovky zkušených uměleckých řemeslníků a malířů původní krásu interiérů Scottovy stavby. V někdejším lesku se představilo např. grandiózní schodiště, na které se kdysi bez problémů vešly vedle sebe dvě dámy ve viktoriánských robách, či dámská kuřárna, první veřejný prostor na světě, kde mohly kouřit také ženy…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn