Být v Madridu a nevidět býčí zápasy? To je asi jako navštívit Prahu a nezajít do sv. Víta. Někdo sice asi namítne „fuj, taková surovost“, ale vězte, že všechno je jinak. Nejde o barbarská jatka, ale o podívanou nadmíru zajímavou a vzrušující, která dokáže rozpálit nejenom ušlechtilé španělské povahy. Ostatně, Španělé dobře vědí, co v býčích zápasech hledají a nalézají. A co o koridě soudí cizinci, je pro ně konec konců vedlejší…
Madridská býčí aréna Plaza de Toros de Las Ventas je po sevillské nejslavnější v zemi. Odpovídá tomu i zájem diváků. Amfiteátr pobere 25 000 lidí a většinou je plno. Stavbu v neomudéjarském stylu, která byla otevřena v roce 1931, obklopují stánky a budky, kde se prodává občerstvení a suvenýry. Jdu k jedné z pokladen u vchodu a kupuji si lístek.
„Doporučuji lóži za 120 euro…“ odhaduje mou kapsu prodavač. „Uvidíte býkovi přímo do očí!“ „Snad něco lacinějšího…“ lapám po dechu. „Za padesát? Ne? Za třicet?“ Hlas zní zklamáním. „Kolik stojí nejlacinější?“ krátím utrpení pokladního. „Pět,“ odfrkl nespokojeně. “Ale nebudete nic vidět a budete po celou dobu na sluníčku,“ vyhrožuje. Jsou čtyři odpoledne, snad to nebude tak hrozné. I když – teploty se již šplhají ke třicítce, ačkoli je teprve květen.
Chystám se tedy na jedno z nejlevnějších míst, kterým se říká gradas a jsou v nejvyšších řadách. Člověk má odtud arénu jako na dlani, vidí sice, co se děje, ale bez detailů. Místům v prvních řadách se říká barreras. Kromě toho se sedadla také dělí na sol (na slunci), sombra (ve stínu) a sol y sombra (později stíněné).
U vchodu mi trhají lístek a vstupuji do přízemí amfiteátru. Lidé se tlačí u dalších stánků s občerstvením. Dávám si kelímek piva, přijde na tolik, jako mě stála vstupenka. Je tu hukot jako v úle. Čpavý pach koní, býků i lidského potu kupodivu není nepříjemný. Muži zde nejsou až tak v přesile, jak jsem se původně domníval, zhruba polovinu diváků tvoří ženy. Nechybí ani děti, spousta lidí má košíky s jídlem. Zápasy trvají i několik hodin. Obvykle se začíná v pět, v poslední době se ale hodně zápasů pořádá později, od 18 nebo 19 hodin.
Španělé jsou temperamentní, hlasitě diskutují, vyprávějí, překřikují jeden druhého, gestikulují a rozhazují rukama. Nejhlučnější jsou však muži, kteří půjčují za dvě eura kožené polštářky. Sedí se totiž přímo na betonových stupních arény, jeden divák těsně vedle druhého, a leckomu to může po hodince připadat nepohodlné. Lidé se je ale půjčují i z jiného důvodu. V případě hrubé nespokojenosti s výkonem matadora po něm totiž polštářky házejí.
Z nedalekého kostela se nese odbíjení zvonů, pátá hodina startuje naši koridu. Aréna je naplněna do posledního místa, slunce pere do diváckých řad, dámy se ovívají vějíři. Mezi stupni sedadel se až do poslední chvíle proplétali prodavači pití v bílých sáčcích s ceníkem svého zboží vytištěným přímo na zádech, teď do jednoho mizí.
Kapela pod prezidentskou lóží spustí paso doble, lidé utichají. Do arény vjíždějí dva muži na koních v tradičním oděvu, svižně za nimi pochoduje trojice matadorů, kteří se utkají se dvěma býky. Jako jiní vedle mě stočím prsty pravačky do jakéhosi kukátka, abych lépe viděl. Podívaná je to náramná. Oči mohu nechat na té přehlídce parády a důstojnosti. Muži mají vzpřímené postavy, krok baletky a vážné tváře. Přestože skóre smrti býka a muže je výrazně vychýleno v neprospěch zvířete, nikdy nikdo z nich neví, zda se vrátí z boje živ a zdráv.
Lidé začínají tleskat. Na konci průvodu pochodují cuadrilly – každý matador má svůj tým, se kterým je sehraný do podoby „jednoho těla a jedné duše“. Jsou to vždy dva picadores, jezdci na koních ozbrojení oštěpy, a trojice banderilleros, kteří zapichují býkovi do hřbetu banderilly. Na konci promenády torerů jde trojspřeží mul, které po boji odvlečou mrtvé tělo býka z arén…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madrid