Nejmenší ze zemí Beneluxu, která jako poslední získala nezávislost (1868), patří dnes díky svému bankovnictví k nejbohatším zemím nejen v Evropě, ale na celém světě. Na samém počátku jejích dějin stojí hrádek Lucilinburhuc, pozdější Lützelburg – "malý hrad" hraběte Siegfrieda (963). Z provinčních poměrů se jako první vymanil hrabě Heřman: část německých kurfiřtů ho v roce 1081 zvolila římskoněmeckým vzdorokrálem – na protest proti exkomunikovanému Jindřichu IV., který však posléze dosáhl v Canosse papežova odpuštění. Další lucemburský hrabě Balduin se stal trevírským biskupem a pomohl k římskoněmeckému trůnu svému bratru Jindřichovi VII. (1308-1313). Jindřichův syn Jan je nám důvěrně znám, neboť se stal českým panovníkem. U nás se mu sice říkalo "král-cizinec", v německé literatuře však nese jméno Johann von Böhmen – Jan z Čech. V Lucembursku, kde je pochován, mu říkají Slepý král.
Karel IV. povýšil roku 1354 zemičku na vévodství, které dal promtně v léno svému o 21 let mladšímu bratru Václavovi. Později připadlo Habsburkům, ale Francouzi o ně nepřestali usilovat. Po Napoleonově porážce bylo Lucembursko prohlášeno velkovévodstvím a uzavřelo personální unii s tehdy ještě nerozděleným Nizozemím – zároveň však zůstalo i členem Německého spolku a mělo pruskou posádku. Poté, co se Nizozemí pokusilo prodat je Francii, osamostatnilo se a vyhlásilo neutralitu. Německá okupace za obou světových válek však Lucembursko opět přimkla k Belgii a v roce 1948 vedla k vytvoření Bruselského paktu…
Úpné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2003
Další informace o Lucembursku naleznet zde: http://www.sopka.cz