Lugano je „největší město kantonu“ a také „třetí nejvýznamnější finanční centrum země“. Lugano je ale také městem parků a květin, zajímavých historických i současných staveb, mnoha kulturních akcí, spousty elegantních obchodů světoznámých značek i nepřehlédnutelné středomořské atmosféry.
Už jen ta poloha! Město leží na severním břehu Luganského jezera, v italštině někdy nazývaného také Ceresio, kde se táhne asi v tříkilometrovém oblouku mezi dvěma nepřehlédnutelnými vrchy – Monte San Salvatore (912 m n. m.) na jihu a Monte Brè (925 m n. m.) na východě. Oba tvoří nedílnou součást městského panoramatu, z obou se naskýtá nádherný výhled na město, jezero, lombardskou nížinu i alpské hřebeny a na oba jezdí pozemní lanovka – na Monte San Salvatore od roku 1890 z Paradisa, samostatné obce, která je však kompletně „obklíčená“ Luganem, na Monte Brè od roku 1908 z luganské čtvrti Cassarate. A když je řeč o lanovkách, dodejme, že Lugano má ještě třetí, nejstarší ze všech (v provozu od roku 1886), docela kuriózní, ale o to důležitější. Funicolare Lugano Città–Stazione, po poslední rekonstrukci v roce 2016 pojmenovaná podle dnes již neexistující čtvrti, která k ní kdysi přiléhala, La Sassellina, spojuje historické centrum města s nádražím. Trať dlouhá pouhých 206 m překonává padesátimetrové převýšení, takže není divu, že se opravdu hojně využívá. Slouží sedm dnů v týdnu od pěti ráno do půlnoci a ročně přepraví kolem 2,5 mil. cestujících. Vždyť kdo by chtěl, zvláště se zavazadly, stoupat k nádraží úzkými uličkami kolem katedrály San Lorenzo a na závěr ještě po schodech? Mimochodem, luganskému nádraží se přezdívá Terrazza del Ticino – ne nadarmo, výhled je od něj znamenitý, a tak můžeme uzavřít, že vlastně všechny tři luganské lanovky vás vyvezou k nevšedním pohledům.
Sestupme ale z výšin dolů, k vodě. Odolejme nutkání vyzout si boty, vyhrnout nohavice a vběhnout aspoň na pár metrů do jezera, byť se to může a nikomu by to nevadilo, a projděme se po nábřežní promenádě v úseku, kde lemuje městské centrum. Nebude to dlouhé, asi tak kilometr. Lugano sice je největším městem Ticina s rozlohou více než 75 km2 a 63 000 obyvatel, ale tahle souhrnná čísla jsou malinko zavádějící. Ještě před 15 lety mělo Lugano asi 27 000 obyvatel a rozlohu kolem 11 km2. Dnešní údaje jsou výsledkem realizace projektu Nové Lugano, který si voliči odhlasovali koncem roku 2002 a v němž bylo v letech 2004–2013 ve třech etapách připojeno k městu 18 okolních obcí. Jinými slovy – centrum města není nijak rozlehlé.
Procházku začneme na jižním konci u nepřehlédnutelné moderní stavby kulturního centra LAC (Lugano Arte e Cultura), díla Ivana Gianoly, jednoho z představitelů tzv. ticinské školy. Komplex otevřený v roce 2015 zahrnuje výstavní prostory, multifunkční sál, který může hostit nejrůznější představení od činohry přes muzikál, operu nebo taneční divadlo až po symfonické či jazzové koncerty, divadelní studio, konferenční místnosti, ba i venkovní scénu. A nesmíme zapomenout na vstupní halu, prostor vysoký přes tři podlaží, který je volně přístupný a průchozí, jako by šlo o běžnou městskou ulici. Právě otevřenost vůči okolnímu prostoru je charakteristickým rysem celého projektu, spolu s respektováním historických staveb v těsném sousedství, což ostatně bylo jednou z podmínek vyhlášené architektonické soutěže. A tak je třeba vpřed vybíhající křídlo, v němž sídlí nově zřízené Muzeum umění italského Švýcarska (MASI), vyzdviženo na sloupech, aby neuzavíralo areál v jasně vymezeném prostoru, ale dalo mu možnost volně komunikovat s okolím a být součástí běžného života. Zmíněné muzeum stojí za pozornost samo o sobě. Vzniklo v roce 2015 sloučením městského a kantonálního muzea výtvarných umění a vlastní velmi bohatou sbírku obrazů, tisků a soch zejména z druhé poloviny 19. a prvních desetiletí 20. stol., ale také děl současných umělců a v menší míře naopak umělců z dob starších. Základem jsou samozřejmě práce umělců ticinských, ale nechybějí ani díla autorů z jiných částí Švýcarska, stejně jako tvůrců italských i z dalších zemí.
Po výstavbě LAC vzniklo před centrem a dvěma staršími stavbami, tvořícími s ním jeden komplex, nové prostranství, jež dostalo jméno Piazza Bernardino Luini. Ne náhodou. Jednou z oněch původních staveb je kostel Santa…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ticino