Být na vlastní oči svědkem grandiózní proměny krajiny ze zdevastovaného mrzáka ve ztepilou krasavici je zajímavou zkušeností, jakkoli jde o proces dlouhodobý, který při jednorázové návštěvě vydá jen aktuální svědectví o momentální situaci. Ani to však není málo. Vítejte v nově vznikajícím rekreačním regionu – Lužické jezerní krajině!

Ležící Eiffelovka
V Dolní Lužici, oblasti na pomezí dnešních spolkových zemí Braniborska a Saska, se začalo hnědé uhlí těžit už v polovině 19. stol. Povrchové doly zásadním způsobem změnily vzhled krajiny, která po ukončení těžby musí projít náročným procesem rekultivace. Již od 30. let 20. stol. zde jela těžba naplno a v dobách NDR se zavíraly pouze ty doly, kde už nebylo co těžit. Po sjednocení Německa se ale v první polovině 90. let situace zásadně změnila. O hnědé uhlí byl čím dál menší zájem a doly se začaly hromadně zavírat z důvodů ekonomických – z původních 17 jich dnes funguje pouhých pět. Tím se otevřela cesta k tvorbě největší umělé vodní krajiny v Evropě, která dohromady čítá 23 jezer.

Místem, v němž se symbolicky spojují minulost a budoucnost této oblasti, je na jejím západním okraji Besucherbergwerk F60, doslova „Návštěvnický důl F60“. Žádný opuštěný, natož fungující důl tu už vidět není, protože ho postupně stále více zaplavuje voda už skoro úplně napuštěného jezera Bergheide See. Na jeho břehu ale nepřehlédnutelně stojí skrývkový most se sériovým označením F60. Jde o poslední z pěti exemplářů tohoto typu vyráběného od roku 1969, který se montoval v letech 1989–1991, aby pak byl v provozu asi 400 m od svého dnešního stanoviště sotva půldruhého roku od února 1991 do června 1992. Zatímco jeho čtyři starší bratři jsou stále v provozu, benjamínek dnes slouží jako technická památka, kterou si návštěvníci v ochranných přilbách mohou celou projít a doslova osahat. Poslouchají při tom výklad z audioprůvodce, který je k dispozici i v češtině.

Skrývkové mosty byly určeny k odstraňování skrývkové horniny, tj. písku a zeminy nad vrstvou uhlí, a její přepravě na výsypku na opačné straně důlní jámy. Typ F60 se pyšní tím, že jde o největší pohyblivý pracovní stroj na světě. Jeho rozměry plně ospravedlňují přezdívku, které se mu dostalo – „ležící Eiffelovka“. Přezdívka dokonce ani úplně nevystihuje realitu. Most je dlouhý 502 m, zatímco výška pařížské dominanty je i s anténou „pouze“ 324 m. Když k tomu přidáte výšku 74 m, 760 kol na dvou podvozcích nebo údaj o tom, že když tomuhle drobečkovi dodáte za hodinu 27 000 kW, rozpohybujete ho do nevídané rychlosti 0,5 km/h, snadno pochopíte, o jakého obra se jedná.

Vzhůru na vodu
Asi 15 km východně od F60 začíná u Senftenbergu soubor 10 jezer, která se táhnou přes saskou hranici k východu až skoro k Sprembergu a Hoyerswerdě a jež v budoucnu všechna navzájem propojí splavné kanály. Senftenberské jezero je z nich nejstarší, jediné vzniklo už v době NDR a jako rekreační oblast se využívá od roku 1973. O 40 let později byl v Senftenbergu slavnostně otevřen městský přístav s marinou. Ve stejném roce 2013 byl také zprovozněn první z kanálů (Koschener Kanal), který spojuje Senftenberské jezero s Geierswaldským. To už také umožňuje nejrůznější rekreační aktivity. Totéž, i když zatím v omezené míře, platí ještě pro sousední Partwitzer See…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Braniborsko