Madeira jako ostrov věčného jara, zelený drahokam Atlantiku, zelená perla či zelená květina Atlantiku, ba dokonce květináč Atlantiku. To je výčet nejčastěji užívaných klišé, jimiž bývá zapleveleno nemálo nabídek cestovních kanceláří i cestopisných článků. Děje se tak většinou ve snaze představit ostrov jako jedinečnou lokalitu, což je ale dost zavádějící, když vezmeme v úvahu, že v makaronéské oblasti Atlantiku mají podobně stálé klima Kanárské ostrovy a hojnost zeleně zase Azory. Na druhou stranu těmto sloganům nelze příznačnost úplně upřít, vlastně toho napoví o ostrově víc než jeho název Ilha da Madeira, česky ostrov Dřeva. Ten mu dali první kolonisté podle hustých lesů pokrývajících většinu povrchu, jenomže s tím, jak se v nich potom udatně oháněli sekerami a pilami, název rychle přestával být výstižný.
Název Madeira se ale užívá i pro souostroví, které kromě hlavního stejnojmenného ostrova tvoří ještě ostrov Porto Santo a dvě skupiny drobných ostrovů Ilhas Desertas a Ilhas Selvagens. Z celkové rozlohy souostroví (801 km2) zabírá ostrov Madeira asi 93 %, tedy skoro stejnou plochu, kterou by spolu složily Praha s Brnem. Porto Santo neboli Svatý přístav (42,5 km2) je od Madeiry vzdálený 40 km severovýchodním směrem, kdežto linie tří úzkých Pustých ostrovů (Ilhas Desertas, 14,2 km2) probíhá jihovýchodně od Madeiry v přibližně poloviční vzdálenosti. Jde o vrcholy podmořského hřbetu, navazujícího na madeirský poloostrov São Lourenço. Kdyby mořská hladina poklesla zhruba o sto metrů, ostrovy by se staly součástí Madeiry. Protože na nich nejsou zdroje pitné vody, nikdy se nedočkaly trvalého osídlení. Dnes tu přebývají jenom strážci přírodní rezervace, zřízené hlavně kvůli výskytu tuleně středomořského. Na ostrovy je sice vstup přísně zakázán, lze si je však prohlédnout alespoň z paluby lodi v rámci placených výletů z Madeiry.
Madeirské souostroví odborná literatura někdy ještě rozděluje na severní a jižní skupinu. Tu druhou tvoří odlehlé Divoké ostrovy (Ilhas Selvagens, 3,6 km2), které dělí od Madeiry téměř třistakilometrová vzdálenost, zatímco od Gran Canarie distance asi jen poloviční. Celá tato skupina dvou desítek ostrovů a ostrůvků je rovněž běžně nepřístupnou rezervací. Chrání nedotčené původní přírodní prostředí s ještě větší druhovou rozmanitostí, než jakou mají Pusté ostrovy. Prostředí s řadou endemických druhů, s mnoha významnými hnízdišti ptactva, a i zde s lokalitami výskytu tuleňů středomořských. Za zvláštní zmínku pak stojí mys Ponta do Sul na ostrově Ilhéu de Fora, který je nejjižnějším bodem Portugalské republiky.
Společným jmenovatelem souostroví je sopečný původ. Vzhledem k tomu, že se rozkládá na oceánské kůře africké litosférické desky, ale nikoli na jejích okrajích, kde má hlavní slovo tektonika, jeho geneze byla dlouho vysvětlována teorií tzv. horké skvrny. Ta předpokládá nehybnou kavernu v zemském plášti, z níž žhavé magma čas od času pronikne nadložní litosférickou deskou vzhůru. Protože globální tektonika desky posunuje, na jejich povrchu zůstává po občasné sopečné aktivitě jakási stopa horké skvrny v podobě řetězců sopek či sopečných ostrovů. V těchto liniích sopky průběžně vyhasínají, aktivní bývají zpravidla jen nejmladší útvary. Novější výzkumy, prováděné rovněž na základě podrobnějšího mapování mořského dna, ale ukázaly, že v případě Madeiry takovéto vysvětlení v mnoha ohledech kulhá, a tak se dnes považuje za průkaznější, že zdejší ostrovy vynesla nad mořskou hladinu vulkanická činnost na lokálních zlomových poruchách oceánské zemské kůry. Jak tento soubor zlomů vzniknul, se zatím také nedá s určitostí říci, není však vyloučena ani možnost jeho založení v období počátečního rozevírání Atlantského oceánu.
Jednotlivé části souostroví jsou sice stejného rodu, ne však už stejného stáří. V roli seniora vystupují Divoké ostrovy, které dnes představují erozí rozrušený pozůstatek vrcholu vulkánu, vyrůstajícího z rozlehlé podmořské báze. Ta se začala utvářet koncem oligocénu před více než 25 miliony lety, ve spojitosti s vývojem Kanárských ostrovů. O dost mladší je Porto Santo, jehož prvopočátek bývá datován 18 milionů let nazpět. Vývoj tohoto vulkánu probíhal dlouhých 10 milionů let, a když utichly jeho poslední erupce, zbýval ještě jeden milion let, než se v nedalekém sousedství teprve začala formovat Madeira.
Vulkánova dílna započala své dílo ve čtyřkilometrové mořské hlubině, na zlomu orientovaném západovýchodním směrem. Když pak před pěti miliony lety vyzdvihla Madeiru coby štítovou sopku poprvé na světlo boží, dala naplno průchod svým tvůrčím schopnostem, takže geologové tu mají dodnes o zábavu postaráno. Ve složité stavbě ostrova, vyplývající hlavně ze střídání výlevných a explozivních typů erupcí, rozeznávají podle doby vzniku tři vulkanické komplexy, které ještě dělí na sedm nižších stratigrafických jednotek. Poslední erupce jsou datovány do doby před bezmála sedmi tisíci lety, potom už měly Madeiru zcela v moci erozní procesy.
I když se ostrovní reliéf svým charakterem v zásadě neodlišuje od reliéfu ostatních sopečných ostrovů Makaronésie, tady se zdá, že vykazuje větší energii, lidově řečeno, že má větší tah na bránu. Madeirské svahy, často zpřetrhané vysokými nevraživě vyhlížejícími útesy či hluboce zaříznutými stržemi, spěchají hned od moře příkře vzhůru do horských výšin. Rovného terénu je na pobřeží nedostatek, což výstižně ilustruje i ne zas tak dávná patálie s rozšiřováním zdejšího letiště. Protože potřebné kilometrové prodloužení jeho dráhy okolní terén neumožňoval, muselo být vybudováno na sto osmdesáti betonových pilířích, vysokých skoro jako Petřínská rozhledna.
Horská krajina Madeiry má dvě tváře zcela odlišných podob. V západní části ostrova, v nadmořské výšce okolo 1500 m, se prostírá rozlehlá a pustá náhorní plošina Paúl da Serra, jež se svým nízkým vegetačním pokryvem vůbec nezapadá do představ o atlantském květinovém ráji. Z jejích okrajů se ale otevírají poutavé výhledy do několika údolí, která naopak patří na ostrově k nejzelenějším a jsou součástí území chráněného jako Přírodní park Madeira (Parque Natural da Madeira). Na pusté pláni připomíná civilizaci jen přímka silnice a zvolna se otáčející rotory několika desítek větrných elektráren, ale jinak zde nic nenasvědčuje tomu, že tato oblast má pro obyvatelstvo zásadní význam, neboť vrstvy pórovitých sopečných hornin v podloží jsou největší vodárnou Madeiry.
V horské oblasti centrálního vnitrozemí dosahuje Madeira největších výšek a současně největší pestrosti reliéfu, tady je nejdivočejší i nejvelkolepější. O tomto skalnatém světě, jenž vysílá k oběma pobřežím oceánu nádherná hluboká údolí, píšeme v jiném článku, ale snad nebude na škodu připomenout, že přechod mezi nejvyššími vrcholy, trefně nazývanými „korunou Madeiry“, nemá hned tak někde obdobu.
Současná tvářnost Madeiry ale zdaleka není jen výsledkem působení přírodních sil. Když v 15. stol. portugalští mořeplavci ostrov znovuobjevili a vzápětí osídlili (ostrov byl znám už starověkým civilizacím a podle posledních výzkumů se dokonce zdá, že byl osídlen okolo roku 1000, patrně Vikingy), nejenže jej brzy odlesnili, ale také do značné míry změnili jeho hydrologické poměry – nevídaným způsobem a ku prospěchu věci. Další velké ovlivňování přírodního prostředí se postupně rozvíjelo od 19. stol. s tím, jak zde začaly vyrůstat luxusní rezidence. Jejich majitelé, převážně cizinci, si do zahrad nechávali dovážet nejrůznější druhy rostlinstva ze všech koutů světa, z nichž mnohé tady zdomácněly, začaly se velice rychle šířit, a tak trochu proměnily Madeiru v jednu velkou botanickou zahradu. A právě tyto rostliny mají velký podíl na vzniku nejrůznějších „květinových“ přívlastků, kterými bývá ostrov častován.
Zatím poslední velkou proměnou prošla Madeira po tzv. karafiátové revoluci v roce 1974, kdy se po svobodných volbách v Portugalsku stalo celé Madeirské souostroví jeho autonomním regionem. Koncem 80. let začal tehdejší prezident regionální vlády Alberto João Jardim budovat na Madeiře silniční síť, vzhledem k členitému ostrovnímu terénu do té doby nepředstavitelných parametrů, která má perfektní povrch, prochází desítkami tunelů a jejíž celková délka přesáhla po dokončení 200 km. Jak se ale později ukázalo, Jardim, který vykonával prezidentský úřad téměř neuvěřitelných 37 let (1978–2015), tímto zvelebením infrastruktury Madeiru zadlužil tak, že se někdy před pěti lety o ostrovu mluvilo jako o Řecku v Atlantiku. U nás, s našimi zkušenostmi, bychom asi tehdy hovořili o Madeiře spíš jako o ostrově tunelů. Nicméně těm skutečným dnes nutno přiznat, že běžný život na ostrově pozvedly na úplně jinou úroveň.
Další články z vydání o Madeiře naleznete zde