Gran Canaria

59 

Vydání: listopad 2013

O skupině sedmi ostrovů v blízkosti západoafrického pobřeží se v Evropě vědělo již ve starověku a známo bylo i to, že má velice příjemné podnebí. Staří Řekové proto o ní – a ze stejného důvodu též o souostrovích Kapverd, Azor i Madeiry – hovořili jako o Šťastných ostrovech…

Gran Canaria
Katalogové číslo: gran-canaria Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Gran Canaria

O skupině sedmi ostrovů v blízkosti západoafrického pobřeží se v Evropě vědělo již ve starověku a známo bylo i to, že má velice příjemné podnebí. Staří Řekové proto o ní – a ze stejného důvodu též o souostrovích Kapverd, Azor i Madeiry – hovořili jako o Šťastných ostrovech.

Podle zmínky dějepisce Plinia staršího dostal jeden z ostrovů v 1. stol. jméno Canaria (Psí ostrov, z latinského canis), když skupina mořeplavců vylíčila, že se tam setkala se smečkami psů obrovitého vzrůstu. Přestože šlo nejspíš o notné zveličení zážitků, název se udržel po více než tisíciletí. Španělé jej potom upravili na Gran Canaria a v podobě Islas Canarias začali užívat pro celé souostroví. Mimochodem, název časem přinesl i úsměvné významové posuny, které však už nevnímáme, a tak nás kupříkladu ani nenapadne, že by pojmenování ptáčka zpěváčka kanára, jehož prapředci z ostrovů pocházejí, mohlo být odvozeno od psa.

Gran Canaria, ležící přibližně uprostřed Kanárského souostroví, je s rozlohou 1560 km2 jeho třetím největším zástupcem – pro názornost uveďme, že ostrov by se skoro přesně dvakrát vešel do Libereckého kraje. S počtem asi 850 000 obyvatel jen těsně zaostává za nejlidnatějším Tenerife (zhruba 900 000) a obdobně jako tento nejrozlehlejší kanárský ostrov vykazuje i značně nerovnoměrné osídlení – skoro polovina obyvatel žije v největším městě Las Palmas de Gran Canaria. To je jednak správním centrem ostrova a současně i centrem stejnojmenné provincie Las Palmas, kam kromě Gran Canarie patří ještě Lanzarote a Fuerteventura. A aby toho nebylo málo, tak se v důsledku velké sousedské rivality Las Palmas vždy ob jeden volební cyklus střídá ve funkci metropole celého autonomního společenství Kanárských ostrovů s městem Santa Cruz de Tenerife, které administrativně spravuje druhou kanárskou provincii, rovněž pojmenovanou po svém centru. Ta kromě Tenerife zahrnuje ještě tři nejzápadnější ostrovy – La Gomeru, La Palmu a El Hierro.

Již z několika právě uvedených řádků je vidět, že i když se pokoušíme ve stručnosti charakterizovat Gran Canarii, nemůžeme ji vyjmout z kontextu celého souostroví, což obzvlášť platí, pokud máme mluvit o její genezi. Kanárské ostrovy nejsou z geologického hlediska nijak zvlášť staré, utvářet se začaly na sklonku starších třetihor, přibližně před 30 miliony let, kdy se v této oblasti africké litosférické desky poprvé projevila podmořská sopečná činnost. Další vývoj byl značně komplikovaný a dodnes není jednoznačně prokázán, přestože ostrovy patří k nejpodrobněji zkoumaným vulkanickým oblastem světa. Nejčastěji bývá vysvětlován v souvislosti s výskytem tzv. horké skvrny, tedy nehybného zdroje magmatu v zemském plášti, z něhož žhavý materiál čas od času vyvěrá k povrchu. Vzhledem k pohybu litosférických desek tak na jejich povrchu vznikají lineární řetězce sopek či sopečných ostrovů proměnlivého stáří a postupně vyhasínající aktivity. Tento model, poprvé popsaný u Havajských ostrovů, na Kanárské ostrovy zdánlivě „sedí“ – jsou seřazeny v úzkém pásu probíhajícím od východu k západu a tímto směrem jejich stáří klesá, jak ukazuje i reliéf v různém stupni zarovnávání. Lanzarote s Fuerteventurou mají značně zarovnaný povrch, zatímco La Palma a El Hierro jsou dosud erozí málo postižené a vykazují občasnou sopečnou aktivitu. Model má však velký problém s přetrvávající sopečnou aktivitou Lanzarote, která by tam správně již být neměla. Někteří vědci proto teorii horké skvrny opustili a vysvětlení hledají v jiných mechanismech.

Gran Canaria je mladší než Lanzarote s Fuerteventurou a starší než ostatní ostrovy. Její povrch je výsledkem složitých procesů probíhajících od miocénu po dobu zhruba 14 milionů let, mezi nimiž měly hlavní slovo tři vulkanické cykly. Během prvního, trvajícího asi pět milionů let, se utvářel čedičový fundament ostrova o objemu přesahujícím 1000 km3, který měl tvar okrouhlého štítu. Jeho centrální část se po vyprázdnění magmatického krbu propadla a vznikla kaldera, později zasypaná a zčásti znovu erozí obnažená, dnes známá jako kaldera Tejeda. Druhý podstatně kratší cyklus proběhl v pliocénu v období mezi 4,5 až 3,4 miliony let, kdy dalších asi 100 km3 sopečných hmot vynesl na povrch stratovulkán. Nejnápadnějším pozůstatkem jeho činnosti jsou nejvyšší partie ostrova v čele s nápadnými skalními monolity Roque Bentayga a Roque Nublo, jehož jménem geologové stratovulkán označují.

Nejmladší sopečný cyklus, který začal před 2,8 miliony let a jenž se slabě projevoval ještě před několika tisíciletími, zasáhl pouze severovýchod ostrova. Kopec Pico de Gáldar, poloostrov La Isleta v Las Palmas anebo kráter Bandama, to jsou asi nejznámější připomínky tohoto období.

Výsledkem spolupůsobení širokého spektra vulkanických a erozních procesů je převaha hornatého reliéfu s velkou vertikální členitostí a velkou tvarovou rozmanitostí. Charakteristickým povrchovým tvarem na Gran Canarii jsou hluboká údolí zaříznutá do strmých svahů, kterým se říká barrancos a na jejichž modelaci se vedle vody podílejí i bahenní proudy, vznikající zvodněním sypkého sopečného materiálu. Nikde jinde na souostroví se tyto divoce vyhlížející soutěsky nevyskytují v tak hojném počtu jako zde.

Ačkoli přes hory dnes vede řada kvalitních silnic, členitý a strmý terén nejspíš napořád zůstane překážkou intenzivnějšího rozvoje ekonomických aktivit, které by mohly půvaby této krajiny devalvovat. Nehledě na to, že značná část přírodního prostředí ve vnitrozemí Gran Canarie je už nějakým způsobem chráněna. Stupňů ochrany přírody se tu uplatňuje několik, nejvýše v hierarchii stojí dva přírodní parky Tamadaba a Pilancones. V současné době tak horské partie ohrožují hlavně exhalace automobilů a ještě více požáry.

Nížiny se na Gran Canarii rozkládají jen v úzkém pobřežním pásu s výjimkou jihozápadu, kde spadají skalnaté hřebeny přímo do moře. Na nejjižnějším cípu pobřeží nalezneme jednu z nejpopulárnějších přírodních zajímavostí, oblast písečných dun Dunas de Maspalomas, chráněnou spolu s přilehlými lagunami coby přírodní rezervace zvláštního významu, a to i proto, že se tady vyskytuje řada endemických živočišných a rostlinných druhů. Písek, který na ploše čtyř čtverečních kilometrů vytváří vysoké přesypy, nenavály větry ze Sahary, jak se často tvrdí, ale je vyplavován na břeh příbojem z mořského dna a teprve potom větrem dále přesouván.

Pokud bychom sledovali čistě jen ekonomický efekt, pak chtě nechtě musíme prohlásit za největší přírodní bohatství ostrova pláže, jejichž celková délka údajně překračuje 60 km. Většina návštěvníků, kterých bývá každoročně okolo tří milionů, přijíždí na Gran Canarii hlavně za nimi a vzhledem k tomu, že více než tři čtvrtiny místních obyvatel zaměstnává turistický ruch, není moc co dodat. Snad jenom to, že na velké oblibě zdejších pláží mají zásadní podíl neobyčejně příznivé klimatické poměry.

Kanárské ostrovy leží v subtropickém podnebném pásu jen několik stupňů nad obratníkem Raka, jejich klima je ale mírnější a vyrovnanější, než by odpovídalo zeměpisné poloze, neboť je ochlazuje jižní větev Golfského proudu, tzv. Kanárský mořský proud. Na Gran Canarii jsou mírné zimy a příjemná léta, na pobřeží se průměrné denní teploty vzduchu během jednotlivých měsíců pohybují v rozmezí 19–25 °C. Určitou výjimku představují období, kdy přichází el calima, tedy když se nad ostrov nasune horká a suchá vzduchová hmota z blízké Afriky – teplota skokově vzroste a ovzduší se zakalí unášeným saharským pískem.

Významným klimatickým činitelem na celém souostroví jsou i vlhké pasátové větry vanoucí od severovýchodu, jejichž rychlost závisí na poloze azorské tlakové výše. Na Gran Canarii se zarážejí na návětrné straně hor, kam přinášejí vláhu; přitom často vzniká situace, kdy je nad severem ostrova zataženo, zatímco na jeho jižní část svítí slunce z modré oblohy. Tomuto jevu se říká moře mraků (mar de nubes), protože zejména při pohledu z výšky plochá vrstva oblačnosti připomíná mořskou hladinu. Množství srážek závisí na poloze a nadmořské výšce, nejvíce (v ročním průměru až 900 mm) jich spadne ve vyšších horských polohách, ne ale v těch úplně nejvyšších, kam oblačnost zpravidla nedosahuje. Nejsušší je naopak jih ostrova, kde skoro vůbec neprší. Velké lokální rozdíly v množství spadlých srážek jsou samozřejmě patrné i na vegetačním pokryvu, celkově však srážky nedokážou pokrýt spotřebu vody, která se musí získávat z moře odsolováním.

Pokud bychom měli charakterizovat Gran Canarii jedním slovem, pak by bylo bezpochyby na místě použít výraz „rozmanitost“. Je skutečně s podivem, co všechno se na tak malém kusu pevniny sešlo, a proto naopak není divu, že se o ní mluví jako o miniaturním kontinentu.

Gran Canaria

Hmotnost 161 g