Majestátní koráby s červenobílomodrou trikolórou na zádi brázdící světové oceány, pohádkové bohatství přicházející z osad v Novém světě a jihovýchodní Asii… Co lépe vystihuje představu o „zlatém věku“ holandských dějin a holandské kultury?
Představa blaženého „zlatého věku“ provází lidstvo od nejstarších dob – připomeňme si Vergilia, Bibli a řadu dalších snů o nebeském i pozemském ráji či nostalgických návratů do dávno ztracené minulosti. Pro Nizozemce však jejich „De gouden eeuw“ znamená poměrně přesně vymezený pojem: období nebývalého rozmachu a prosperity země v 17. stol., kdy houževnatí a přičinliví příslušníci nepočetného národa ovládali podstatnou část světového obchodu, vlastnili bohaté zámořské kolonie a v jejich městech se jako nikdy předtím na své místo na slunci drala nová silná třída – měšťanstvo. To se v životním stylu a přepychu mohlo směle měřit i se svými někdejšími šlechtickými pány, takže není divu, že Nizozemci 17. stol. nám zanechali odkaz v podobě vyspělé kultury, která měla reprezentovat jejich postavení – „vizitkou“ bylo výtvarné umění a především malířství, kde záhy dosáhli jednoho z vrcholů evropské tradice.
Proč právě malířství a jak k tomu došlo? Předpoklady pro rozmach holandského barokního malířství v podobě, pro niž je nejvíce obdivováno, tedy v realistickém zpodobení domácí krajiny, přírody a nejrůznějších výjevů z měšťanského i selského světa, lze hledat už ve středověku. Byla to už západo- a jihoevropská gotická malba, která na sklonku 14. stol. dosáhla takřka „fotografické přesnosti“ v zobrazování vezdejšího světa. Zatím šlo, pravda, spíše o pokornou oslavu stvoření božího a pouhý rámec většinou náboženských námětů, ale výsledky byly obdivuhodné jak v poznání lidského těla (italští umělci je vzápětí mohli vložit do základů rodící se renesance), tak v zájmu o krajinu s dalekými prostorovými průhledy a o půvab městských interiérů – v obojím pro změnu dominovali Nizozemci. Zatím ale hovoříme o Nizozemí jako celku; politicky i nábožensky jednotná oblast patřila od sklonku 14. stol. do svazku zemí spravovaných burgundskými velkovévody a od roku 1477 Habsburky.
Byla to slavná doba bratří van Eycků, Rogiera van der Weyden, Hanse Memlinga a dalších malířů 15. stol. Společným jmenovatelem jejich tvorby byla zmíněná fotografická přesnost v detailech, snaha o anatomickou přesvědčivost v podání lidských i zvířecích těl a samozřejmě také používání (zatím ještě empirické) perspektivy. Pozornost k měšťanskému prostředí, do něhož umělci často vkomponovávali zcela náboženské výjevy, vedla v odborné literatuře k zavedení termínu „měšťanský realismus“ – není divu, vždyť nejen šlechta a církev, ale nově i kupecký patriciát prosperujících nizozemských měst patřil k objednavatelům uměleckých děl. A jisté „zlidovění“ a zesvětštění požadavků na uměleckou práci samozřejmě vedlo i k rozhojnění nejrůznějších námětových žánrů a posílení pozornosti k docela banálním světským tématům (často však s hlubším symbolickým podtextem), jak v 16. stol. vidíme například u malířské rodiny Brueghelů.
Do osudů kdysi jednotné země však zasáhly mocenské zájmy a religiózní zápasy 16. stol., z nichž Nizozemí vyšlo rozděleno. Severní provincie v čele s Hollandem si uhájily protestantskou víru i politickou nezávislost (odtud pochází i vžitý, byť nepřesný název „Holandsko“ pro nově se rodící stát), zatímco jižní část země, zárodek pozdější Belgie, zůstala pod španělskou katolickou nadvládou. Tam k nejvýznamnějším provinciím patřily Flandry; proto i výraz „vlámský“ bývá nepřesně používán pro celé území. V příštím čísle se budeme podrobně věnovat právě Flandrům a ukážeme si, k jakému rozmachu výtvarného umění tam došlo, nicméně už nyní musíme předeslat jeden významný rozdíl: politická a náboženská perzekuce porobené části země neznamenala potlačení veškeré vlámské kultury, ale, podobně jako v pobělohorských Čechách, došlo tam k velkému rozvoji všeho, co mohlo posloužit vládnoucí ideologii. A jak už to v katolickém světě bývá, pro velkolepou oslavu světských radostí měli vlámští katolíci větší pochopení, než jejich střízliví a zdrženliví protestantští sousedé – u těch by Rubens zřejmě nepochodil. Na jedné straně pompézní plátna plná pohybu a odhalených těl, na druhé straně poklidné obrazy krajin a zátiší – to byl v kostce rozdíl mezi vlámským a holandským malířstvím.
Uvedené rozdělení však neplatí bez výjimek, bez vzájemných vlivů a přesahů. Nejslavnější z holandských portrétistů, Frans Hals, například pocházel z katolických Flander, kde prošel Rubensovým školením, a pokud bychom chtěli hovořit o zátiší, které (jistě právem) považujeme za především holandskou záležitost, pak nás skvělá výstava Vlámské zátiší ve Vídni v roce 2002 mohla přesvědčit, že ani zde schéma neplatí jednoznačně.
Ani hrůzy války o nezávislost výtvarnou činnost v Nizozemí neumlčely. Můžeme zde sledovat práci delftského malíře Michiela Janszoona van Mierevelta, pokračujícího v tradici brueghelovského realismu, nebo utrechtského Gerarda van Honthorsta, vnášejícího do domácí tradice poučení z italské temnosvitné malby Carravaggiova okruhu. Ale první skutečně významnou osobností holandského malířství byl již zmíněný Frans Hals, který se usadil v Haarlemu někdy v roce 1610. Kdoví, jakými cestami by se ubírala tvorba talentovaného Rubensova odchovance, kdyby se neocitl v prostředí, které oproti vlámským zvyklostem uplatňovalo typicky měšťanské požadavky – namísto velkolepých náboženských, mytologických anebo historických pláten měli protestantští občané Haarlemu zájem spíše o zachycení vlastního světa. A Frans Hals, disponující nejen bravurním způsobem malby, ale i…