Jedním z nejnavštěvovanějších indických států je Rádžasthán. Leží na západě Indie při hranici s Pákistánem. V pohraničí pak cestovatel narazí na poušť Thár, která je známá svými písečnými přesypy. Na jejím okraji stojí jedno z nejznámějších míst Rádžasthánu, „zlaté město“, opevněný Džaisalmér, jehož bastiony se již po staletí tyčí vysoko nad okolní krajinou, Naším cílem jsou však malované vesničky místních kmenů.
Vesnici tvoří jednotlivé statky či usedlosti a zcela v ní schází ostatní obvyklá infrastruktura. Nenajdete zde obchod ani jiné instituce, které jsou nedílnou součástí jiných vesnic. Přelom tisíciletí snad připomene datum napsané křídou vedle hlavního vstupu. Vyznačuje den, kdy místní koordinátor boje proti malárii rodině přidělil antimalarika. Usedlost je většinou obehnána zdí, která je vybudována z vepřovic a pokrytá omítkou z vody a hlíny s příměsí kravského trusu. Stejný materiál pak tvoří i zdi domů, „omítkou“ z bláta a trusu jsou pokryty i dvory. Směs v klimatických podmínkách západního Rádžasthánu vytvoří na povrchu zdí, stěn a dvorků tvrdou a hladkou krustu, která se dá dobře zametat a která je přímo ideálním povrchem pro malování. Střechy jsou zbudovány z mohutných, provazy propletených otepí slámy. Na některých je pak zvláštní plastika s pěticí ptáčků, která zdobívá střechu novomanželského páru. Vstup do usedlosti tvoří dva pilíře ve zdi a na rozdíl od našich statků mezi nimi scházejí vrata. Není-li nikdo doma, „uzavírá“ se brána jen napříč položeným břevnem. Po stranách pilířů mohou být jako integrální součást zdi opět z vepřovic vybudované lavičky. Někde poblíž vchodu „na ulici“ je pak malá většinou okrouhlá stavba ze stejných materiálů, bez oken a s jedněmi malými dvířky – sýpka. Zlodějů se zde prostě nebojí. Celá přední strana zdi je bohatě malována, malby jsou bílé, většinou geometrické, oblíbeným tvarem jsou různé modifikace trojúhelníku. Na vrcholech pak můžeme rozpoznat vysoce stylizované kresby páva – rádžasthánského „národního“ ptáka. Místy je pak malba doplněna velmi jednoduchým rostlinným motivem. Ve výklencích zdi někdy nalezneme ploché kamenné plakety, které většinou připomínají nějaké hinduistické božstvo (neboť většina zdejších obyvatel jsou hinduisté) či některého z předků. Uprostřed dvorce na zemi může být složitější rituální ornament. Dvorec má část hospodářskou, ve které uvidíte většinou kozy nebo ovce, někdy pak i buvola nebo kravku. Obytný prostor pak tvoří jedna velká místnost a v ní jen to nejzákladnější vybavení, většinou lůžkoviny. V rodinách s malými dětmi je zde i kolíbka, která bývá zavěšena v silných provazech na stropním trámu. Velmi pozoruhodný je zdejší „nábytek“. Dřeva je v kraji nedostatek, a je proto i velmi drahé. Proto se skříně, příborníky či „sekretáře“ zhotovují velmi podobným způsobem jako zdi. Nalezneme zde „příborníky“ umně zhotovené z bláta a slámy ozdobené bohatým krajkovím, které, jak jinak, je také ze suchého bahna. Horní strana bývá pak lemována baňkami starých žárovek, které jediné signalizují, že návštěvník je stále ještě v 21. století a nepřesunul se strojem času do minulosti. Kuchyň pak tvoří velmi jednoduchá kamínka s otevřeným ohněm umístěná na dvorku mimo obytnou místnost. Někde poblíž jistě uvidíte i překrásné baňaté keramické nádoby na vodu, nověji však nahrazené aluminiem. Okna stavení jsou opět zdobena velmi podobně jako čelní zeď a nemají žádnou výplň. Ve dveřním otvoru, který nezná ani přímku ani pravý úhel, jsou vsazeny dřevěné hrubé dveře, jejichž tvar bývá dveřnímu otvoru přizpůsoben.
Při naší návštěvě jsme potkávali většinou jen ženy. Muži byli pryč se stády a za prací nebo obchodem. Každého poutníka překvapí důstojná krása zdejších venkovanek. Oblečeny bývají do dlouhé nařasené sukně a živůtku, přes hlavu pak mívají přehozený dlouhý splývavý přehoz. Na pažích nad lokty mívají mnoho (i patnáct) postupně se rozšiřujících dnes většinou plastových náramků kdysi zhotovovaných ze slonoviny. Místní obyvatelky byly velmi přívětivé, necítily potřebu se zahalovat, bez nejmenších problémů nás pozvaly na oběd, rozdělily se s námi o vlastní jídlo a pak z povzdálí sledovaly, zda a jak nám chutná. Zdejší muži nosívají volné vázané kalhoty a košili, dominantním prvkem pak bývá pro Rádžasthán typický turban, uvázaný až z dvanácti metrů látky. Je zcela odlišný od známých turbanů sikhských. Majitelé si jej váží velmi dovedně a stačí jim k tomu jen několik sekund. Dětská populace vesnic je snad jako všude na světě početná a hlučná, děti se snaží na sebe upozornit, nejsou však vůbec dotěrné. Je znát, že potřeba udržet si svou důstojnost je jim vštěpována od útlého věku.
Jako očarováni jsme všemi těmi vesnicemi a statky procházeli a projížděli. Čerstvý filmový materiál rychle mizel, jak jsme se snažili zachytit vše podstatné. Navštívili jsme i zdejší napajedla pro dobytek, ale i vesnické studny, u kterých jsme se setkali s mladými dívkami odnášejícími na hlavách nádoby s vodou. Musím se přiznat, že se nám nechtělo zpět do malého a zatuchlého hotelového pokoje v Džaisalméru. Na noc nás však nikdo nepozval, a i kdyby tak učinil, nabídku jsme prostě nemohli přijmout. Auto jsme měli pronajaté jen na jediný den a ten pozvolna končil. Cestou zpět do Džaisalméru jsme ještě jednou v šikmých paprscích slunce nad obzorem na malou chvilku obdivovali stavení, která jsme nedávno opustili a na které hned tak nezapomeneme.