Leží na pravém boku na lůžku, pravou paži má skrčenu pod hlavou, levá spočívá volně na pravém lokti. Mohutně vyklenutá linie ramen a boků stejně jako ňadra deroucí se zpod levice nenechávají nikoho na pochybách, že jde o ženu. Pouhých dvanáct centimetrů dlouhá Spící dáma je jedním z nejúchvatnějších symbolů maltské prehistorie.
Nenápadný dům s nenápadným vchodem v nenápadné uličce města Paola. Postáváme na úzkém chodníku a čekáme, až nám otevřou. Je nás šest, za chviličku vystupuje z taxíku ještě jedna dvojice. Konečně! Je devět nula nula a dveře se otevírají. V pokladně odevzdáváme potvrzení o rezervaci. Mladík s batůžkem, který právě dorazil, žádné nemá. Pokladní nás přepočítá a říká mladíkovi: „Je vyprodáno, ale dva lidi tu ještě nejsou. Když do pěti minut nedorazí, můžete s námi.“ Nás prosí o chvíli strpení. Proč ne, alespoň si v klidu zamkneme foťáky, tašky, kabelky a jiná zavazadla do skříněk za pokladnou. Mládenec má štěstí, dvojice nedorazila. Rád platí vstupné více než dvojnásobné oproti normálnímu a přidává se k nám.
Takhle začíná návštěva hypogea Ħal Saflieni, podzemního komplexu síní, komor a chodeb ve třech patrech pod sebou, který vznikal od konce 1. poloviny 4. do poloviny 3. tis. př. n. l. Systém připomínající labyrint sahá do hloubky až 11 m pod povrch a rozkládá se na ploše asi 500 m2. Když byl roku 1902 náhodně objeven, nikdo ještě netušil, že půjde o jeden z největších archeologických objevů 20. století. Ostatně, o jeho přesném určení a událostech, které se tu odehrávaly, nemají archeologové jasno dodnes. Podoba některých z 33 prostor s nadzemními megalitickými chrámy, které vznikaly ve stejné době, je nepřehlédnutelná. Pozůstatky lidských kostí dokládají, že zde bylo také pohřebiště – a ne ledasjaké. Pohřbených bylo nejméně 7000, podle některých názorů ale snad i čtyřikrát více. Našla se tu přitom pouze jedna jediná celá kostra, vše ostatní byly jednotlivé kosti či jejich úlomky. Dokládá to, že se s kostmi „pracovalo“ – jakmile se kostry rozpadly, byly přemístěny hlouběji, aby uvolnily místo dalším. V ústředních komorách se jistě odehrávaly nějaké náboženské obřady, zřejmě k poctě božstev i mrtvých předků, vůbec však netušíme, jak probíhaly. Kromě lidských ostatků objevili archeologové v hypogeu i řadu artefaktů, snad hrobních darů. Byla mezi nimi i Spící dáma, nalezená v roce 1905 v prostředním patře.
Po téměř 10 let trvající rekonstrukci bylo hypogeum Ħal Saflieni, jedna ze tří maltských památek zapsaných na seznamu Světového dědictví UNESCO, znovu otevřeno veřejnosti v roce 2000, ale s drakonickým režimem, který má jediný cíl – ochránit jedinečné prostory i pro příští generace. Trvale se monitoruje teplota, relativní vlhkost i množství oxidu uhličitého ve vzduchu, jednotlivé prostory se nasvěcují jen na krátkou chvíli. Každý den se koná osm prohlídek začínajících od devíti ráno vždy v celou hodinu. Jedné prohlídky se může zúčastnit nanejvýš 10 osob, a tak není divu, že termíny jsou vyprodány na několik týdnů dopředu (lze i po internetu). Aby měli šanci také ti, kteří si vstupenky předem nekoupí, jsou prohlídky v pravé poledne vedeny jako „last minute“ – nejdou do dlouhodobého předprodeje, lístky se na ně prodávají pouze na místě den předem. Na koho se ani pak nedostane, musí jedině spoléhat na štěstí, jaké měl mladík z úvodu článku.
Megalitické maltské chrámy jsou v seznamu Světového dědictví zahrnuty jako celek – k původně zapsaným dvěma chrámům z Ġgantije na ostrově Gozo přibylo v roce 1992 ještě pět chrámů na ostrově Malta – Ħaġar Qim, Mnajdra, Tarxien, Skorba a Ta´ Ħaġrat. Dá se říci, že jde o chrámy nejzachovalejší, ale zdaleka ne jediné, celkem se ví asi o třiceti. Dříve, než si je představíme podrobněji, vraťme se ale na chvilku v čase ještě více zpátky, k počátkům lidského osídlení Malty.
Nejstarší nálezy svědčící o lidském osídlení pocházejí z doby kolem roku 5000 př. n. l. Nejvhodnějším místem, kde se s prehistorií Malty seznámit, je jeskyně Għar Dalam nedaleko Birżebbuġy na jihovýchodě ostrova. Její přední část dlouhá 80 m je elektricky osvícena a zpřístupněna návštěvníkům. Dalších 137 m je přístupných jen velmi obtížně, a proto tam veřejnost nesmí. Ani to ale není její konec, další část prostor je zanesena naplaveným bahnem, takže se neví, jak hluboko do svahu vlastně jeskyně vede. Vědci nechali při vykopávkách v jeskyni stát jeden sloup, na němž je dobře patrno šest různých vrstev, jež se tu postupně usadily. Tři z nich obsahovaly významné nálezy. V nejspodnější pleistocénní vrstvě se našlo množství kostí různých savců, kteří tehdy na Maltě žili, včetně trpasličích hrochů a slonů. Část nálezů je k vidění v malém paleontologickém muzeu u vchodu do areálu, které však kvůli archaické instalaci zaujme, bohužel, jen opravdové fandy. Vrstva oblázků bez paleontologických nálezů odděluje pleistocénní vrstvu od vrstvy z raného holocénu, asi 10 000 let staré. V ní již není po kosterních pozůstatcích „exotických“ zvířat ani stopy, převládajícími nálezy jsou kosti jelení. A konečně nejsvrchnější, kulturní vrstva přinesla zmíněné důkazy lidského osídlení, keramické střepy několika typů, z nichž ty nejstarší byly téměř identické s nálezy ze Stentinella na jihovýchodě Sicílie. Právě ze Sicílie lidé na Maltu přišli.
Jeskyně Għar Dalam byla prvním místem, kde se našly důkazy nejstarší lidské přítomnosti na Maltě, a proto po ní bylo pojmenováno i první období zdejších lidských dějin. Nezůstala však sama, později se nálezy ze stejné doby našly i jinde. Ve Skorbě, nedaleko megalitického chrámu, objevili archeologové dokonce celou zeď starou přibližně 7000 let. Stala se jední…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malta