Dívají se na sebe přes Munický rybník – bělostný zámek Hluboká shlíží ze svých královských výšin na lovecký zámek Ohradu, který mu opětuje pohled ze zelené louky u rozlehlé vodní hladiny.
Majitelé hlubockého zámku už od doby Viléma z Pernštejna na přelomu 15. a 16. století zaváděli pro lov zvěře v okolí zvláštní režim, až zde postupně vznikly dvě obory: Stará obora na levém břehu Vltavy má dnes rozlohu kolem 1500 ha, pozdější Nová nebo také Poněšická na břehu opačném je o málo větší. Když se vášnivý lovec, kníže Adam František ze Schwarzenberga (1680–1732), rozhodl postavit si na hlubockém panství lovecký zámek, volba místa padla přirozeně na Starou oboru a její louku u Munického rybníka. Šťastnou ruku měl i při výběru architekta. Pavel Ignác Bayer byl zkušený stavitel, a když začal připravovat návrhy na lovecký zámek, české baroko právě spělo ke svému vrcholu. Novinky do architektury tenkrát přinášel především J. B. Mathey, který kladl zvláštní důraz na hlavní zámecký sál. Ten v jeho návrzích vždy přesahoval do vyššího patra a z fasády vystupoval v podobě rizalitu. Bayer se tímto novým pojetím inspiroval a rovněž zvolil pro hlavní sál centrální polohu v prvním patře, odkud strop přesahoval až do mezipatra. Navrhl také mohutný balkon podpíraný zajímavým portikem, tedy sloupovou síní před hlavním vchodem. Uvádí se, že Bayer tento prvek použil u nás jako první. Hlavní sál ozdobila obdivovaná stropní freska oslavující bohyni lovu Dianu, jejímž autorem je Jiří Werle, a četné Hamiltonovy obrazy štvanic. Werle (psal se i Berle) také vyzdobil zámeckou kapli.
Podle pečlivě vedených zámeckých objednávek byla na fasádu objednána zelená barva, a tak je pravděpodobné, že původně byl zámek Ohrada zelený, zatímco my jej známe v jeho základní okrové barvě s terakotovými parapety. Lovecký zámek byl dokončen v roce 1713 a k reprezentačním honům a štvanicím sloužil asi 130 let. Postupně se v něm však začalo hromadit stále více trofejí, zbraní a také vycpaných zvířat, což byla zvláštní záliba nadlesního Václava Špatného, z něhož se stal časem zručný preparátor. Na jeho návrh podporovaný i vrchním myslivcem Heyrovským z Třeboně, který měl také velkou soukromou sbírku paroží a preparované zvěře, bylo na Ohradě zřízeno první české specializované Lesní a lovecké muzeum. Veřejnosti bylo otevřeno 15. září 1842. Jeho základem se staly obě soukromé sbírky jmenovaných myslivců. Postupně se rozrůstala i sbírka loveckých zbraní a dalších trofejí. Například poslední majitel Hluboké, Adolf ze Schwarzenbergu, obohatil zámek o africké trofeje. Pobýval totiž často i se svou manželkou Hildou v Keni na farmě, kterou tam zakoupil. Po roce 1947, kdy byl schwarzenberský majetek bez náhrady vyvlastněn, připadl lovecký zámek pod správu Státních lesů. Později jej převzalo Zemědělské muzeum, které jako Národní zemědělské muzeum spravuje Ohradu dodnes. Postupně sem byly svezeny další sbírky, například Salačova kolekce paroží jelenovité zvěře, artefakty z vývoje rybářství a lesnictví, myslivecké uniformy, naopak se však časem „rozplynula“ schwarzenberská kolekce z Afriky.
Poslední majitel Ohrady založil krátce před 2. světovou válkou při zámku i malou zoologickou zahradu, která měla být jakousi sbírkou živých exemplářů doplňujících zámecké muzeum. Byly v ní zastoupeny především naše druhy pernaté a spárkaté zvěře a drobné šelmy, umístěné převážně v klecích. Naše nejmenší zoologická zahrada se začala pomalu rozvíjet až od 70. let, kdy byla oddělena od muzea a stala se samostatnou organizací. Dnes má velkorysé plány a velké ambice ekologické, výchovné a vzdělávací. Její odborně fundované vedení se může pochlubit zcela moderním pojetím chovu zvířat. Zdejší chovanci už dávno nejsou drženi v klecích, ale mají pohodlné výběhy bez mříží. Zejména vodní ptáci na břehu Munického rybníka žijí téměř v přirozeném prostředí. Za pozornost stojí i pavilon vyder s velkým proskleným bazénem. Celkem dnes zoo chová přes 200 druhů zvířat a ročně ji navštíví více než 200 tisíc lidí, a tak je kolem Munického rybníka stále živo.
Když však krátkodobí hosté odejdou, vrací se s podvečerem klid. Stmívá se a staré duby jako by se začaly rozvzpomínat na děje dávno minulé, na drobné příhody i pohnuté události, které nejsou zaznamenány v oficiálních průvodcích. Třeba na lesního adjunkta Klenovce, který sedával na břehu rybníka a snil o unikátním nábytku z jeleního a daňčího paroží, který vyrobí pro hlavní zámecký sál. Paměť dubů se zastaví i u postřelené orlice, která dožila v místní zoo, u plných hnízdeček strakapoudů, vzpomene na lesního adjunkta Toníka Brázdu, který zachraňoval tonoucího synka zámeckého správce a sám se přitom utopil, když se mu po skoku do vody zastavilo srdce. Duby vzpomínají i na bílého koně, který se pásal na louce před zámkem a lidé si začali říkat, že je to duch mrtvého myslivce. Ale jsou tu i radostnější vzpomínky, třeba když si současný ředitel muzea Martin Slaba přivážel na Ohradu poslední exponát ztracené africké sbírky, kterou sám dohledal, takže ji dnešní návštěvníci mohou zase vidět téměř kompletní. Duby vzpomínají až do ranního rozbřesku, než se cesty a parkoviště znovu zaplní dychtivými návštěvníky.
Další články z vydání o Českobudějovicku zde