Do potemnělých náměstíček a uliček Cremony září široká okna v přízemích domů. Za nimi, s hlavou skloněnou pod silnými lampami, stavějí mistři houslaři své nástroje. Do práce dávají všechen svůj um, zkušenosti a lásku k řemeslu i umění. Přesto, když se jejich dílo rozezní, zjišťují, že se jim jejich vzor ani tentokrát překonat nepodařilo.

U zrodu Cremony jako významného houslařského města stál Andrea Amati, který tu otevřel první houslařskou dílnu v roce 1566. Moderním houslím dal tvar a zvuk, které se od té doby změnily jen velice málo. Na rozdíl od předchozích nástrojů se Amatiho housle vyznačovaly sladkým a měkkým tónem. Na jejich výrobu používal javorové dřevo z Balkánu, jež nakupoval od Benátčanů, kteří z něho stavěli lodě. Z javoru zhotovoval spodní desky, luby a krk. V Benátkách také pořizoval různé pryskyřice k výrobě laků. Na jižních stráních Alp zase vyhledával vhodné smrky na rezonanční dřevo, které používal na horní desky, ozvučné trámce a duše. Sláva houslaře se rychle rozšířila za hranice Itálie, a tak dostával i velké zakázky pro francouzský dvůr. Král Karel IX. dokonce objednal u Andrey Amatiho nástroje pro celý smyčcový orchestr dvorní kapely.

Dílnu Andrey Amatiho převzali jeho synové Antonio a Girolamo, kteří otcovo umění dál rozvíjeli. Rod Amatiů ale nejvíc proslavil Girolamův syn Nicola, jenž žil v letech 1596–1684. Do dějin houslařského řemesla se zapsal především vylepšením konstrukce houslí, jež ovlivnila sílu jejich tónu.

Nicola Amati vyučil několik vynikajících houslařů, z nichž nejslavnějším byl Antonio Stradivari, jenž svého učitele předčil a poznatky a zkušenosti zakladatelů cremonské houslařské školy dovedl k dokonalosti. Stradivari dokonale ovládl akustické a rezonanční vlastnosti dřeva, které k výrobě používal. Dříve vyráběné housle měly nádhernou barvu zvuku, která vyhovovala podmínkám šlechtických sídel, kde umělci hráli pro nevelkou společnost osmdesáti až sta lidí. Stradivari snížil klenby desek, protože přišel na to, že tím nástroj získá větší nosnost zvuku a díky tomu bude dobře znít i ve velkém sále. Mistr houslař experimentoval i s tloušťkou dřeva, s různými laky a měnil konstrukci houslí. Přesné postupy stejně jako složení laku zůstávají dodnes tajemstvím, které se už snažily rozluštit mnohé studie a výzkumy. Jedna z teorií předpokládá, že ke krásné barvě tónu přispělo tehdejší studené klima, jež ovlivnilo kvalitu dřeva. V 16.–18. stol. panovala na evropském kontinentě tzv. malá doba ledová. Kvůli nízkým teplotám stromy rostly pomalu a měly hustší letokruhy. Dřevo mělo proto vyšší pevnost, hutnost a pružnost. Stejný materiál ale měli k dispozici i další houslaři, a tak jedinečnost stradivárek stále zůstává záhadou. Stradivari postavil více než tisícovku houslí, viol a kytar. Jeho nástroje si mohli dovolit jen bohatí aristokraté a mecenáši, kteří je pak půjčovali hudebníkům. Slovutný mistr si přišel na značné jmění, a tak Italové dodnes říkají, „je bohatý jako Stradivari“. Zemřel v plné práci v prosinci 1737 ve věku 93 let a je pohřben v Cremoně.

Od časů Stradivariho je Cremona, ležící asi 70 km jihovýchodně od Milána, městem houslí a houslařské výroby. Jejich tvůrci odtud podle odhadů poslali od 16. stol. do celého světa kolem 20 000 mistrovských nástrojů. V tradici rodiny Amati pokračuje v současné době kolem tří stovek houslařů. Ve své přízemní dílně v ulici u katedrály nás vítá jeden z nich, ještě ne třicetiletý sympatický muž Valerio Ferron. „Děláme housle stále stejným způsobem jako před staletími, a to je úžasné. Stále požíváme stejný materiál. Práce je ale mnohem snazší, protože na rozdíl od Stradivariho můžeme využít elektřinu, nejsme odkázáni na světlo svíček. Já dělám housle bez pomoci strojů ručně, elektřinu používám jen ke svícení. Myslím si, že je to tak správně, je to ten nejlepší způsob, jak dosáhnout sk…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Milán a Lombardie