Ač na samém severu Německa, s Čechami má více společného než by leckdo čekal. Jeho český ekvivalent Lubek se sice už moc nepoužívá, nicméně pravdou zůstává, že na počátku jeho historie nejsou – tak jako skoro všude jinde v Evropě – Římané, nýbrž Slované. Přesněji Vargové, větev kmene Obodritů nebo také Bodrců. To druhé by ovšem dnešní Němci sotva dokázali vyslovit. Jedním z hlavních sídel Vargů byla právě Ljubice, vyvrácená roku 1138 jiným slovanským kmenem. Pouhých pět let poté však nedaleko od ní založil hrabě Adolf II. dnešní Lübeck jako nejstarší německé kolonizační město na Baltu. Už roku 1226 byl prohlášen svobodným říšským městem (a zůstal jím až do roku 1937). K ochraně námořního obchodu uzavřel v roce 1241 spolu s Hamburkem a Kolínem nad Rýnem smlouvu, která posléze vedla ke vzniku známého obchodního sdružení pobaltských měst Hansa.
V roce 1206 se v Lübecku konala slavná svatba: dánský král Valdemar II. zvaný Vítězný si bral českou princeznu Markétu, dceru Přemysla Otakara I. Dánové si mladou královnu pro její spanilost a dobrotivost zamilovali a překřtili ji na Dagmar – paní dne. Netušili, že jí je v nové domovině vyměřeno pouhých sedm let života.
Druhou vazbu k Čechám obstarali dva nejslavnější lubečtí rodáci – bratři Heinrich a Thomas Mannové. Po nástupu Hitlera k moci totiž dostali československé státní občanství. Jenomže i nad naší křehkou demokracií se brzy začala stahovat temná mračna, a tak nakonec oba postupně emigrovali do USA. Po válce se do Německa natrvalo nevrátil ani jeden z nich. Heinrich měl sice vést Akademii umění NDR, ale roku 1950 zemřel. Thomas převzal od obou rozdělených německých států Goethovu cenu, ale bydlet zůstal až do své smrti roku 1955 ve Švýcarsku.
S Lübeckem je bezprostředně spjato mládí obou bratří. Jejich otec byl bohatý rejdař a senátor, matka pocházela z Brazílie. V autobiografickém románu Buddenbrookovi popisuje 25letý Thomas rozpad měšťanské rodiny. Román je ovšem širším obrazem doby. Vznikl na přelomu století, kdy už spisovatel žil v Mnichově. Roku 1929 mu vynesl Nobelovu cenu za literaturu.
Další lubecký občan – spisovatel Günter Grass – byl toutéž cenou vyznamenán před dvěma lety a v roce 1971 obdržel bývalý kancléř Willy Brandt Nobelovu cenu míru za sbližování Západu s Východem. Brandt se v Lübecku narodil, Grass tu dlouho žil. Oba spojuje členství v sociální demokracii a jelikož ta je právě u moci, podařilo se jí ze státního rozpočtu dotovat hned tři pamětní domy. Buddenbrookhaus už svou bránu otevřel, Grassův dům je k dispozici kulturnímu středisku (spisovatel sám trvale žije ve svém rodišti Gdaňsku) a Brandtův památník se buduje v prastarém domě z roku 1479, který by bez totální renovace nejspíš spadl. Město na opravy nemá, a tak půjdou převážně z kapes daňových poplatníků, a nejen levicových.
„Královna hanzy“ přitom bývala jedním z nejbohatších měst severní Evropy. Historický střed města je architektonickou pokladnicí pod patronátem Unesco. Má oválný půdorys a je sevřen rameny řeky Travny. Na jeho vzhledu se nejvíce podepsala gotika. Kostel Marienkirche vznikl podle francouzských katedrál – ovšem v typicky severském, cihlovém provedení (tzv. Backsteingotik). Stal se vzorem pro chrámy v mnoha dalších pobaltských městech. Do té doby se tu stavělo z kamene. Chrám překvapí kontrastem mezi vnější monumentalitou a vnitřní lehkostí. Trojlodní bazilika s dvěma 125 m vysokými věžemi byla dokončena roku 1350, po více než sto letech. Mezitím ovšem nemohli zdejší biskupové zůstat pozadu a postavili si o kus dál na románských základech svůj dóm: rovněž gotický, rovněž dvouvěžový (byť o 5 m nižší) a neméně impozantní. Světlému interiéru vévodí 17 m vysoký kříž, který vyřezal roku 1477 zdejší řezbář Bernd Notke.
V samém centru města jsou ještě čtyři další hodnotné gotické kostely, zasvěcené sv. Jiljí (Aegidienkirche), Jakubovi, Kateřině a Petrovi: v tom posledním byla zpřístupněna věž s nádhernou vyhlídkou na staré město.
Zdejší radnice se počítá k nejkrásnějším v Německu. Jsou na ní patrny hned tři stavební slohy od románského severního křídla přes gotické části s věžičkami a štíty až po renesanční přístavbu s podloubím a bohatě zdobeným schodištěm. Původní Hanzovní sál byl 36 m dlouhý a sloužil slavnostním obchodním jednáním, která ovlivňovala osud celé severní Evropy; v roce 1818 byl úměrně snižujícímu se významu města rozdělen na menší místnosti. Ekonomické oživení znovu nastalo teprve roku 1900, po vybudování 67 km dlouhého Labsko-lubeckého průplavu. Dnes je Lübeck největším trajektovým přístavem Evropy.
Výstavné patricijské domy dokládají bohatství i vkus dávných obyvatel města. Ve štítovém domě lodnického cechu (Haus der Schiffergesellschaft) je už od roku 1535(!) restaurace. Tři řady úzkých stolů a lavic se znaky jednotlivých kompanií doplňují modely lodí a mohutný lustr visící z trámového stropu. Hanzovní Schabbelhaus má restauraci o něco mladší, zato tu před rekonstrukcí Buddenbrookhausu uchovávali památky na bratry Manny. V několika ullicích jsou zachovány celé řady starých obchodnických domů.
Pro Lübeck nejcharakterističtější stavbou je však bezesporu Holštýnská brána (Holstentor) 15. století, pojmenovaná po zemi, v níž se celé město nachází. (Dnešní spolková země nese název Šlesvicko-Holštýnsko a její metropolí je blízký, jen o málo lidnatější Kiel.) Jejím protipólem je ještě starší Hradní brána (Burgtor) se zbytkem hradeb. Za ní je zajímavý most: zatímco jiné se kvůli vyšším lodím uprostřed rozevírají, tento se skoro celý vysune vzhůru jako kra a po přejezdu lodi opět klesne na původní úroveň.
Město je vodou sevřeno ze všech stran a ještě má v samém středu několik rybníků, takže o malebná, zelení protkaná místa rozhodně není nouze. Lubecká zátoka je sice ještě 20 km daleko, ale mořský vánek je i tak patrný a zpříjemňuje letní horka. V zimě tu zato bývá nevlídno, takže i vánoční trh se tradičně schovává pod půvabné gotické klenby špitálu sv. Ducha. Ven by tou dobou ani psa nevyhnal. To jen místní lidé s odvěkou náturou mořských vlků se nebojí vylézt. Vědí, že neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. To nejhorší už je beztak potkalo: za hříchy nacionálního socialismu pykali jako první: plošný spojenecký nálet v březnu 1942 zničil nejen loděnice a průmysl, ale i značnou část starého města. Jen málo památek zůstalo ušetřeno. Dnešní návštěvník by však stopy poškození hledal marně.