Mezinárodní festival lidových tanců

Pestrobarevní bojovníci z indonéských pralesů, skleněné korálky divoce tančících afrických žen, ryčné halekačky souborů ze Slovenska nebo Moravy. I tak dnes vypadá folklór na Písecku. Písek, hlavní město regionu, hostí totiž každý rok v srpnu Mezinárodní festival lidových tanců. Exotické rytmy tak zní nad jinak tichou jihočeskou kopcovitou krajinou, která se místo hlučného veselí vždy spíše tiše a zbožně obracela sama do sebe, do svých světnic a do poklidu barokních kostelů. Srpnové slavnosti otevírají tento kraj i cizím a vzdáleným kulturám.

Hlavním pořadatelem akce je folklórní soubor Písečan, jenž při svých vystoupeních předvádí nejen zdejší tance, ale i tradiční prácheňské kroje. Ty charakterem odpovídají místu, kde vznikly, i svému použití. Na první pohled prostý kroj využívá kontrastu mezi čistě bílou a další výraznou barvou. Dívky přes barevnou, nejčastěji červenou nebo zelenou sukni oblékají bílou zástěru, barevný živůtek vyniká na bílé nadýchané košilce a do dálky září zlatý nebo stříbrný čepec. Dech se však zatají při pohledu zblízka. Sukně je sice plátěná a bílá, ale zato je protkána množstvím jemných výšivek, pavučinek a nitek, a to způsobem dnes již těžko napodobitelným. Jak pyšně se asi šlo v takto parádně zdobené sukni nebo zástěře v neděli do kostela, kam se dříve chodívalo i tak trochu jako do výkladní skříně. „Podívej, jak jsem šikovná, podívej, jakou jemnou práci jsem schopna zhotovit! Podívej, co uměla a co mě naučila moje matka, a co jí předala již matka její!“ A čepec? Na tom se zase sem tam zableskly pravé české granáty, jimiž ženy zase sdělovaly: „Muž na mě nešetří a dobře se daří mně i jemu i celému našemu hospodářství!“

Cesta do kostela však nebyla jen jakousi módní přehlídkou. Byla hlavně cestou kajícího se člověka, který vstupoval do domu Božího a k této návštěvě přistupoval s příslušnou pokorou. A se stejně samozřejmou bázní a vážností zase „vyslance“ ze světa náboženských tradic přijímal ve svém domě. Právě oni „duchovní poslové“ překračující práh hospodářství, a tím přinášející náboženský rozměr do vesnických i městských domů, stojí u zrodu mnohých lidových tradic a zvyků. Některé z nich si i dnes uchovávají svoji původní formu, a navazují tak na své staročeské kořeny, i když duchovní rozměr je už často potlačen do pozadí. Jejich kouzlo je nejvýraznější, když krajina potemní, začne se smrákat a každý stín a šramot získá tajemný nádech.

Všechny náboženské svátky se v lidovém prostředí slaví den dopředu. Proto se už 3. prosince v Borovanech u Bernartic scházejí mladé dívky, aby v předvečer svátku významné světice připomenuly jednu dnes již jinde téměř vymizelou adventní výroční obchůzku. Barborky představují většinou děvčata ve věku od 8 do 16 let. Sejdou se již oblečené do bílých oděvů, tvořených prostěradly, záclonami nebo spodničkou. Na hlavě přes rozpuštěné vlasy závoj, na očích škraboška. Každá z dívek nese zvoneček, kterým zvoní, když bílé postavy procházejí ztichlou obcí. V žádném z domů se dlouho nezdrží, děti odříkají básničku a dostanou od Barborek dárek. Dívky v závojích přijdou zase za rok a při špatném chování žádnou odměnu přinést nemusí.

Zatímco další adventní postavu, svatého Mikuláše, znají děti po celých Čechách, jen málokteré z nich však zažilo návštěvu patronky slepých a švadlen, svaté Lucie. Dnes tento zvyk přetrval na Písecku snad jen v Pechově Lhotě u Milevska. Je večer 12. prosince, večer, který patří Luckám. I při přípravě tohoto zvyku si na sebe mladá děvčata podobně jako Barborky navlékají bílá roucha. Čtyři většinou desetileté dívky rozhodně nejsou tak mírumilovné jako Barborky, však je taky domácí nepouštějí dál než na verandu. Jedna Lucka drží nádobku se svěcenou vodou a peroutkou vykropí stavení, druhá má modlitební knížku a košíček, z něhož vyhazuje po domě nastříhané papírky, další chová panenku a nechává ji okolo stojícím dětem pochovat a konečně poslední vybírá do kastrůlku drobné peníze „na kašičku pro hladové děťátko“. Lucky vůbec nemluví. Ztratí se do tmy a papírky a někdy i uhlí, které po nich v domě zůstanou, mají být upozorněním, že se blíží Vánoce a že je třeba začít s velkým úklidem.

S příchodem nového roku se však atmosféra tradic mění. Vážná, tajemná nota se přeladí, ztichlé postavy vystřídají charaktery veselé, světice-mučednice vystřídají moudří králové z Dálného východu, jejich zatoulaný velbloud a později při masopustních průvodech i celá plejáda všelijakých masek a oblud. Z příšeří večerů a podvečerů se již většinou návštěvy přesouvají do bílého dne. Vše odstartuje tradice, která se ještě dnes provozuje před svátkem Tří králů v Kovářově. To se 5. ledna místní vydají v podobě sedláka, kočího, několika neposedných kozlíků a hlavně s ustrojenou koňskou maskou – klibnou po vsi. Kovářovští si tak připomínají bílého velblouda krále Baltazara, jenž se zaběhl při cestě do Betléma. Hraje tu harmonika, kozlíci prošmejdí každý kout v hospodářství, a zatímco sedlák s kočím handlují s hospodářem a nabízí klibnu k prodeji, její dřevěná hlava nakukuje do domovních oken. „Tahleta kobyla je dobrá do tahu, je nenáročná na ustájení, není mlsná, i hřebíky žere, takovou nikde nekoupíte“, vychvalují kobylu členové průvodu. „Takovou herku nechci, vždyť je samý žebro,“ brání se zase hospodář a stěžuje si, že na ni stejně nemá místo ve stáji. A nakonec dodá: „Počkám, až za rok přivedete lepší…“ Tak ukončí pan domácí obchody a pozve neúspěšné podomní prodejce na něco malého na zahřátí. Kobylu nakonec podle tradice zakoupí místní hostinský, který ji taky hned před svým podnikem za všeobecného veselí naoko podřízne.

Následující svátek Tří králů byl dříve možná o trochu vážnější a místo rozvernosti vybízel k modlitbě za ochranu hospodářství v průběhu celého nadcházejícího roku. Ale tak trochu žertovná koleda, kdy se „ten černý krčí vzadu“ a vystrkuje na ostatní část svého obličeje, svědčí i tentokrát spíše o radostném rázu prastaré, a dnes k novému životu díky celonárodní charitativní sbírce vzkříšené tradice.

Procesí masopustních maškar má tradici hlavně na Milevsku. Právě ve druhém největším městě píseckého regionu se koná průvod masek již od roku 1862, a je tak nejstarším masopustním průvodem na jihu Čech vůbec. Vyvinul se z tradičních lidových slavností, v nichž hlavní roli hrál zhýralý polobůh Bakus. Ten byl celý obalen hrachovinou, vezl se na káře po městě a vždy byl na konci průvodu slavnostně pohřben do potoka nebo do sněhu. Poté, co jednou představitel Bakuse po svém „pohřbení“ nastydl a skutečně zemřel, úřady zvyk nekompromisně zakázaly. Průvody ostatních maškar však pokračovaly i nadále. Výsadu nosit masku měli jen milevští občané, navíc o každém, kdo chtěl v průvodu účinkovat, hlasovalo ustanovené maškarní komité. A s kým se o Masopustu můžeme setkat v Milevsku dnes? Tradičním účastníkem je třeba milevský drak, mlýn, co přemílá báby na mladé, aktuální dobu zastupují žlutí Simpsonovi nebo Asterix s Obelixem. Milevsku se dlouho dařilo vytvářet všelidovou veselici, na které se podíleli svým nadšením hlavně samotní obyvatelé města. Jejich aktivita v posledních letech bohužel skomírala, masky a legraci musela nedávno obstarávat i objednaná agentura.

Typickým příkladem vzniku novodobé lidové slavnosti na základě smíchání původních zvyků se současnými módními vlnami je doba velikonoční a její prožívání. Kluci na Prácheňsku byli známi svými obrovskými, až tři metry dlouhými pomlázkami – berany. Lískové pruty si omotali jedlovým chvojím, na roztřepeném konci vlály fábory z pestrých papírků. O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně chodili s berany na „ranní“ do kostela a po povinném vymrskání děvčat zastrkávali jejich posvěcené proutky hospodáři na okraje svých polností. I dnes ve zdejších oblastech touží muži o Velikonocích něčím vyniknout. V Protivíně každoročně v době největších křesťanských svátků překonávají rekord v počtu koledníků s řehtačkou na jednom místě. Protivínských řehtačů je stále víc a víc, loni se charakteristický rámus a zpěv tradiční velikonoční písně „A ty, Jidáši, cos to učinil, že jsi svého mistra Židům prozradil“ ozýval hned ze 206 řehtaček a úst. Další zdejší raritou je snaha o co největší rozměry jednoduchého dřevěného mechanismu. Loňská dva metry dlouhá a šedesát kilogramů těžká řehtačka, kterou se místním mužům jen stěží podařilo roztočit, svou velikostí dost možná navazuje na berany, dnešním klukům již neznámé.

Téměř všechny lidové tradice, jejichž rituálnost byla tak pevně a silně zakotvena v probíhajících fázích roku, to měly těžké v neuspořádaném a mnohdy vykolejeném dvacátém století. Jen s velkým úsilím a díky dobrým nápadům lze do dnešních dnů vracet dávno přerušené zvyky a obyčeje. Na duchovních základech, ze kterých vycházely, již kvůli charakteru doby stavět moc nejde. Pokusy o obnovení, ale i o hledání smyslu tradic tam, kde se tenká niť nepřetrhla, jsou velmi obtížné a mnohdy trochu křečovité.

Historie folklórního festivalu v Písku, zmíněného na začátku článku, sahá pouze do 90. let minulého století. Přesto exotické zvuky souborů z celého světa spontánně roztančí nejen celé město, ale i podzámčí Orlíka, Drhovle nebo lázeňské hosty ve Vráži. Díky těmto mezinárodním setkáním nahrazují nové tradice vymizelé staré zvyky, a jsou tak vlastně i odrazem doby, kdy regionální rázovitost střídá kulturní rozmanitost celého světa.

Další články z vydání o Písecku zde