V Miláně o středu města nemůžete pochybovat. Je jím jednoznačně Piazza del Duomo, náměstí obklopené mnoha významnými stavbami, z nichž ta nejstarší, nejvýznamnější a nejimpozantnější mu jednoznačně dominuje. Milánský dóm. Ještě pár schodů a ocitáme se na jeho střeše. Pod námi a kolem nás defilují staletí.
Latinský název města Mediolanum neboli „město uprostřed roviny“ přesně vystihuje polohu Milána. Druhé největší italské město leží v západní části Lombardie, kam zasahuje rozlehlá Pádská nížina. Lombardie se rozprostírá od Alp přes romantická jezera Como a Maggiore až k řece Pádu. Žije v ní přes deset milionů obyvatel, zhruba šestina celé Itálie. Za císaře Diokleciána byl Milán hlavním městem západní Římské říše. V roce 313 vstoupil do historie – císař Konstantin Veliký ediktem milánským poprvé zaručil křesťanům v římském impériu svobodu vyznání, o jehož šíření se ve 4. stol. zasloužil zejména charismatický biskup Ambrož. Z té doby pocházejí i mnohé církevní stavby, jež se zachovaly dodnes.
Jako hlavní město langobardského spolku se Milán postavil proti Hohenštaufům, roku 1162 ho ale přemohl a zničil císař Fridrich I. Barbarossa, a to s přispěním vojska českého knížete Vladislava II., jemuž se za to císař předem odměnil královským titulem. Podle Dalimilovy kroniky projevovali čeští válečníci odvahu, ale ani nešetřili krutostí. Od milánských hradeb také pochází pověst o statečném činu Ješka z Pardubic: když se vracel s kořistí z města, mříž milánské brány přesekla jeho koně v půli. Ješek ho nenechal napospas a odtáhl ho do ležení, za což si vysloužil erb s půlkou koně, který je ve znaku města Pardubic dodnes.
Od konce 12. stol. se Milán stal vévodstvím, jemuž vládly významné lombardské rody Viscontiů a Sforzů. Příslušníci těchto dynastií financovali stavbu paláců i kostelů a podporovali umělce, kteří je zdobili svými díly. Za vlády vévody Giana Galeazza Viscontiho začala v roce 1387 stavba milánské katedrály. Protáhla se na víc než půl tisíciletí, k posledním úpravám došlo v 60. letech minulého století. Tato dlouhá doba jí vtiskla prvky gotiky, renesance i neoklasicismu. Katedrála Narození Panny Marie se řadí k největším na světě, dosahuje délky 157 a šířky 109 m. Pokrývá ji mramor z lomů Candoglia u jezera Maggiore, který podle slunečního svitu mění svou barvu od lososové po červenou. Jeho nevýhodou ale je, že se časem začne rozpouštět. Mramorové bloky vydrží maximálně 140 let, a tak už byly několikrát vyměněny. S trochou nadsázky je tak dnešní Duomo už jen kopií původního chrámu. Většina jeho obdivovatelů to ani netuší, myslí si, že při takřka nepřetržitých opravách restaurátoři věže a sochy jen čistí.
V protikladu k zářícímu bílému mramoru fasády panuje v interiéru šero, byť obrovitá mozaiková okna z 15. stol. patří k největším svého druhu na světě. Chrám tvoří hlavní loď o výšce 45 m a čtyři nižší postranní. Zaujme také krásná mozaiková podlaha s obrazci vyskládanými z barevného mramoru. Je poněkud nerovná, prošlapaná podle odlišné odolnosti různých druhů kamene. Na levé straně oltáře najdete unikátní a poněkud morbidní sochu sv. Bartoloměje staženého z kůže, s detailně propracovanými svaly, cévami a kostmi, která pochází z 16. stol. V katedrále jsou uloženy ostatky milánských arcibiskupů a chrám se pyšní údajně největšími varhanami v Itálii. Působivý je i obrovský krucifix zavěšený vysoko nad oltářem. Každý rok na den sv. Kříže se spouští dolů pomocí mechanismu, který zkonstruoval Leonardo da Vinci.
Největším zážitkem z návštěvy katedrály je však výstup na její střechu, ať již výtahem nebo po 257 schodech. Protože procházíte v těsné blízkosti kamenného žebroví, věžiček, sošek, chrličů a bezpočtu dalších uměleckých prvků, můžete zblízka obdivovat precizní práci stavitelů a kameníků. Střechu zdobí 135 fiál a z nejvyšší věže (108 m) na ni shlíží čtyřmetrová pozlacená barokní socha Panny Marie z 18. stol. známá jako Madonnina. Návštěvníci se tady procházejí po mramorových tabulích na obou stranách mírně sešikmené střechy i po samém jejím vrcholu, který překrývají vodorovné desky vytvářející necelé dva metry široký chodník. Lidé na střeše posedávají a polehávají, vyhřívají se na sluníčku, fotografují se a od zábradlí vyhlížejí na Milán a jeho okolí. Za dobré viditelnosti se na severním obzoru bělají zasněžené vrcholky Alp. Pod západním okrajem střechy se rozkládá náměstí Piazza del Duomo, obklopené honosnými paláci s vysokými arkádami. Vybaveny jsou zatahovacími roletami, jež v létě chrání hosty zdejších kaváren před palčivým sluncem.
Kolem jezdecké sochy krále Viktora Emanuela II. uprostřed náměstí se stále pohybuje plno lidí. Mezi turisty, kteří upínají oči k úchvatné katedrále, se proplétají Miláňané na kolech, další lidé spěchají na stanici metra Duomo. Co chvíli vás tady osloví pouliční prodejci afrického původu nabízející náramky nebo kornout kukuřice na nakrmení místních holubů, kteří se občas zvednou ze země a v početném hejnu zakrouží okázale nad náměstím, aby oživili atmosféru a turisté měli další důvod ke zmáčknutí spouště fotoaparátu.
Stále ještě nedokončený dóm byl svědkem dalších proměn Milána. Na samém konci 15. stol. padl do rukou Francouzům, později ho získal Karel V., v 18. stol. ho ovládli rakouští Habsburkové, kteří podporovali umělecký duch města. Vznikla La Scala a umělecká galerie Brera. Habsburkové obývali Královský palác, který stojí v jihovýchodní části náměstí.
Jeho podoba pochází z doby panování Marie Terezie. Dnes slouží jako významné kulturní centrum, kde se pořádají největší výstavy umění. V jednom jeho křídle také sídlí Dómské muzeum.
Krátce vládl Milánu Napoleon, jenž ho prohlásil za hlavní město Italského království. Katedrála se stala svědkem korunovace Napoleona italským králem. Vídeňský kongres vrátil Lombardii Rakousku a místodržitel maršál Radecký, pocházející ze středočeské Třebnice, musel potlačit italský odpor proti rakouské nadvládě. V Itálii sílilo risorgimento, hnutí za sjednocení země, a Milán se stal jedním z jeho nejdůležitějších center. Rakousko se muselo Lombardie vzdát. Ta se stala součástí Království Sardinie, které se brzy změnilo v Italské království.
Nedávné dějiny města poznamenal Benito Mussolini, jenž v Miláně založil v roce 1919 svou fašistickou stranu a o tři roky později odtud zahájil pochod na Řím. Nedaleko Milána u jezera Como byl ale také v dubnu 1945 na útěku zajat, popraven a jeho tělo pak bylo pro výstrahu pověšeno na milánském náměstí Piazzale Loreto.
Na Mussoliniho objednávku vznikl na Piazza del Duomo pompézní komplex dvou symetrických budov Palazzo dellʼArengario s balkonem, odkud mohl diktátor promlouvat k davům. Byla to poslední stavební změna na Dómském náměstí. Arengarium, v němž dnes sídlí Museo del Novecento (Muzeum 20. století), stojí na jeho jižní straně, v místech, kde italský architekt Guiseppe Mengoni plánoval vybudovat druhý triumfální oblouk naproti tomu, který na protější straně náměstí vytvořil jako vstupní prostor do nádherné pasáže Galleria Vittorio Emanuele II pojmenované po prvním králi nově sjednocené Italie. Při pohledu ze střechy dómu je vidět, že její půdorys tvoří latinský kříž. Jeho delší rameno propojuje hlavní milánské náměstí s neméně slavným prostorem, jímž je Piazza della Scala s budovou proslulé operní scény. Na délku měří rovných 200 m, příčné rameno polovinu. Skleněnou střechu nese železná konstrukce. Nad osmiúhelníkovým prostorem uprostřed pasáže se ve výšce 40 m klene nádherná skleněná kopule. Galerie byla dostavěna v roce 1877 jako luxusní nákupní centrum, jímž zůstává dodnes. Přízemní prostory využívají obchody, galerie, kavárny a restaurace. Obchody a kanceláře zabírají místnosti ve druhém a třetím podlaží, čtvrté je obsazeno byty. Pasáž zdobí železné balkony a nástěnné malby, které v ústředním prostoru znázorňují umění, vědu, zemědělství, průmysl a čtyři kontinenty, a rovněž krásná mozaiková podlaha, na níž je pod kopulí zobrazen zvěrokruh. Zasklená galerie patří k nejkrásnějším místům v Miláně. Ne nadarmo se jí také říká il salotto di Milano neboli milánský salon. Vyhlíží velmi honosně, ale sluneční paprsky, které pronikají dovnitř skleněnou střechou, vytvářejí zároveň osobitou, velmi přívětivou atmosféru. Užívají si ji návštěvníci Milána i místní obyvatelé.
Galerie s železnou konstrukcí nesoucí skleněnou střechu se stala symbolem přicházející industriální éry, která z celé Itálie zachvátila nejsilněji právě Milán. Stal se střediskem italského průmyslu, hlavně strojírenského a gumárenského, později i automobilového, významnou železniční a silniční křižovatkou a finančním centrem země. Ve městě sídlí italská burza Mibtel a největší banky, například UniCredit, nejvýznamněji italské firmy jako Pirelli či Alfa Romeo, a také módní domy. Milán je považován za jedno z klíčových měst moderního designu ve světě a také za jedno z míst, které určují směr světové módy. Milánské výstaviště pravidelně vítá tisícovky vystavovatelů na mnoha mezinárodních veletrzích, z nichž Salone del Mobile je vůbec největším veletrhem nábytku na světě. Milán je významný železniční a dálniční uzel, má tři mezinárodní letiště, z nichž na Bergamo a Malpensu létají také linky z Prahy, a také nejdelší podzemní dráhu v Itálii, která měří více než 84 km.
Milán patří mezi nejbohatší a nejrozvinutější města Evropy, což dává okázale najevo svou moderní architekturou. Zdánlivě na dosah budete mít ze střechy Duoma směrem na jih nepřehlédnutelný 106 m vysoký mrakodrap Torre Velasca. Výstřední budova měla být moderní podobou středověké italské věže. Připomíná milánský hrad Castello Sforzesco a dodnes budí rozpaky architektů i běžných pozorovatelů. Zato Grattacielo Pirelli, dokončená ve stejném roce 1958 na opačné straně od dómu, stále neztrácí svou eleganci. Vznikla na popud Alberta Pirelliho, prezidenta stejnojmenné gumárenské společnosti, a dlouhou dobu byla se svými 127 m nejvyšší stavbou v Miláně. V posledním desetiletí ji předčilo několik nových mrakodrapů postavených v její blízkosti, z nichž je nejvyšší Torre Unicredit. Pozoruhodná je rovněž dvojice 80 a 110 m vysokých obytných věží nazvaných Bosco Verticale, jejichž balkony jsou osázeny vzrostlými stromy, keři a dalšími rostlinami. Slavný italský architekt Stefano Boeri tímto projektem řeší nedostatek zelených ploch v Miláně.
Další výjimečný stavební komplex obchodních a rezidenčních budov s názvem CityLife vyrůstá nedaleko centra. Jeden z mrakodrapů vznikl v ateliéru proslulé architektky iráckého původu Zahy Hadid. Sto devadesát metrů vysoké budově vtiskla ladný a čistý styl, jak to odpovídá vytříbenému vkusu milánských designérů a módních návrhářů. Mírným zatočením dolní části štíhlé věže zároveň vložila do tohoto díla energii a inspiraci, díky níž si lombardská metropole udržuje své výsadní postavení jednoho z nejrozvinutějších a nejbohatších měst v Evropě.
Další články z vydání o Milánu a Lombardii naleznete zde