Víte, jak vypadá buddhistický klášter v mrakodrapu? A jak dlouho bude trvat, než se otevře 48 plánovaných podzemních buddhistických paláců? I na takové otázky najdete na Tchaj-wanu odpovědi.
Na Tchaj-wanu působí několik buddhistických skupin, které se někdy označují jako „společensky angažované“ a reprezentují „moderní buddhismus“. Sídla dvou z nich jsou zároveň populárními turistickými cíly. Nabízejí zajímavé srovnání s „klasickými“ historickými kláštery a zároveň vnucují neodbytnou otázku, do jaké míry je vlastně architektonická opulentnost a v jistém směru vyzývavost těchto staveb v souladu s tradičními hodnotami buddhismu.
Klášter v mrakodrapu
Velký mistr Wei Chueh se narodil v roce 1928 v čínské provincii Sichuan (Sʼ-čchuan). Když mu bylo něco přes 30 let, odešel na Tchaj-wan, kde postupně získal mnišská svěcení. Po jejich obdržení strávil více než 10 let v osamělých meditacích v horách nedaleko Tchaj-peje. Postupně za ním začali chodit žáci, a protože jich stále přibývalo, založil Wei Chueh v roce 1987 první klášter. Základem jeho učení, které patří do širokého proudu chanového (čchanového) buddhismu, známého též jako zen, je přesvědčení, že buddhismus musí proniknout do pěti aspektů moderní společnosti, jimiž jsou věda, vzdělání, umění a kultura, výzkum a každodenní život.
V roce 1991 se začal plánovat nový klášter, který byl o 10 let později otevřen na okraji města Puli pod jménem Chung Tai Chan. Projektoval ho jako svůj osobní dar Velkému mistrovi C. Y. Lee, autor tchajpejského mrakodrapu Taipei 101. A i tady zamířil do výšky. Hlavní budova obklopená krásnými zahradami a parky má 37 pater (některé prameny uvádějí dokonce 43) a její špička dosahuje do výšky 136 m nad zemí (někdy se uvádí 150 m). Stavba zakončená obří zlatou perlou posazenou na zlatý lotosový list má při pohledu z boku evokovat představu sedícího meditujícího Buddhy.
Bez předchozího ohlášení a doprovodu jeptišky coby průvodkyně je volně přístupná pouze síň Nebeských králů v přízemí a síň Velké majestátnosti v prvním patře. V první z nich zaujmou obrovité postavy čtyř nebeských králů stojící v rozích – nejen výškou 12 m, ale také tím, že každý z králů má hlavu se čtyřmi obličeji směřujícími do čtyř stran, zatímco v tradiční ikonografii má každý z králů pouze svůj jeden vlastní obličej. Jedna ze dvou síní po stranách síně Velké majestátnosti je věnována bódhisattvovi Sangharamovi, vystupujícímu jako nebeský ochránce buddhistického učení a buddhistické obce. Tuto roli…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tchaj-wan