Mezinárodní filmový festival v Berlíně oslaví příští rok šedesátku. Kulaté narozeniny jsou dobrou příležitostí k různým vzpomínkám – třeba jaké to bylo, když se ještě konal v rozděleném městě, a jak se změnil po jeho sjednocení.
Do Berlína jsem na filmový festival poprvé vyjela jako novinářka za časopis Film a doba v únoru 1988. V té době, a ještě i rok na to, dojel vlak z Prahy na nádraží ve východní části a cestující, které výjezdní doložka opravňovala ke vstupu do Západního Berlína, procházeli ve frontě dlouhým podchodem pod Friedrichstraße pod ostrým dohledem východoněmecké policie příslušnými kontrolami. Teprve pak mohli na dalším nástupišti nastoupit do vagonu nadzemky zvané S-Bahn, který je provezl nejprve přízračnou zónou nikoho vroubenou z obou stran činžáky se zabedněnými okny, než na druhé straně zdi vjel do podstatně přívětivěji vyhlížející části města s výhledem na park Tiergarten, až konečně zastavil na nádraží zvaném podle nedaleké zoologické zahrady Bahnhof ZOO. Stísňující pocit neurčitého strachu, který člověka při cestách do „kapitalistické ciziny“ provázel při výjezdu i návratu, i když měl všechna povolení v pořádku, a který dovedly náležitě posílit pohraniční kontroly ve vlaku v obou směrech, je dodnes živý ve vzpomínkách všech pamětníků – a přitom je naprosto nesdělitelný komukoliv, kdo jej nezažil.
Ostatně nesdělitelný je i euforický pocit z vědomí dočasné svobody, nemluvě o nadšení, jaké tehdy v obyvateli socialistického Československa probouzely krámy plné ovoce, zeleniny, triček a jiného u nás naprosto nedostatkového i neexistujícího zboží. Kolikrát dnes s kolegy teskně vzpomínáme, jak krásné bylo procházet se po Ku´dammu, jak úžasný nám připadal komplex Europa-Center ležící nedaleko festivalového kina ZOO Palast, s jeho pasážemi, fontánami, jezdícími schody, množstvím obchodů, restaurací a kavárniček!
Konec konců i sám festival nám tehdy připadal velkolepější a současně přátelštější než dnes, přestože jeho prostory na Budapester Straße byly stísněnější a jednotlivá kina, kromě toho hlavního, byla daleko od sebe. Co se dá dělat! Časy se změnily, Kurfürstendamm nám zevšedněl, Europa-Center zastínila nová, daleko luxusnější obchodní centra vybudovaná u Potsdamer Platz nedaleko míst, kde stávala berlínská zeď. Sem se celé nezadržitelně rostoucí Berlinale přestěhovalo v roce 2000 a jeho hlavním kinem se stal Berlinale Palast na náměstí Marlene Dietrichové, obklopeném zbrusu novými naleštěnými mrakodrapy s multikiny plnými sálů nejrozmanitějších rozměrů. Všude kolem a hlavně na druhé straně náměstí, kde dnes už jen dlažba prozradí, kudy vedla zeď, vyrostly v bývalém východním Berlíně nové budovy hotelů, úřadů a institucí i nová kina, kde dnes hrají program Berlinale.
Mezinárodní filmový festival, familiérně všeobecně zvaný Berlinale, dospěje v únoru 2010 ke svému 60. ročníku a už dnes jsou na jeho webových stránkách vyzýváni Berlíňané, aby zasílali své vzpomínky na filmy a zážitky, jež mají spojené s jeho historií. Těch, kdo pamatují jeho začátky, už asi mnoho nebude: festival vznikl z podnětu amerického důstojníka Oscara Martaye a jeho britského kolegy George Turnera, členů senátu, jenž spravoval Berlín rozdělený po druhé světové válce na několik okupačních zón. Smyslem bylo pokusit se vrátit Berlínu alespoň částečně slávu a lesk jeho kulturního dědictví předválečných let. Vedením festivalu byl pověřen filmový historik dr. Alfred Bauer a první ročník byl zahájen 6. června 1951 filmem Alfreda Hitchcocka Rebecca z roku 1940, jehož hlavní představitelka Joan Fontaineová se stala první hvězdou, která nový festival navštívila.
Medvěd, jehož má Berlín ve znaku, dal brzy jméno cenám, které se tu udělují: prvního Zlatého medvěda si v roce 1952 odvezl švédský režisér Arne Mattsson za film Tančila jedno léto. Do roku 1955 ale rozhodovalo o cenách publikum, odevzdávající po každém filmu lístky s hodnocením od 1 do 4 bodů. Teprve v roce 1956, kdy festival uznala Mezinárodní federace asociací filmových producentů (FIAPF) a zařadila ho do tzv. kategorie A (jako Benátky či Cannes a od roku 1957 i Karlovy Vary), začaly ceny udělovat mezinárodní poroty.
V té době už měl festival za sebou kritický rok 1953, jehož atmosféra byla poznamenána politickými událostmi, zejména živelným povstáním dělníků v NDR, krutě potlačeným sovětskými tanky, ale také oficiálním nabádáním vládních kruhů NSR k zachování neutrality Berlína, jehož důsledkem byl nedostatek finanční podpory pro festival ze strany Bonnu. Na druhé straně ovlivnily ovzduší festivalu také události, k nimž docházelo v USA: populární herec Gary Cooper vystoupil otevřeně s kritikou senátora Josepha McCarthyho a jeho „honu na čarodějnice“. Studená válka byla v plném proudu, nicméně už v roce 1954 zaznamenává MFF v Západním Berlíně první větší úspěchy, díky tomu, že publikum přilákaly jeho hvězdy: italská krasavice Gina Lollobrigida přijela s komedií Chléb, láska a fantazie, mladičká Sophia Lorenová společně s Vittoriem De Sikou a jeho povídkovým filmem Zlato Neapole, byli zde i Jean Marais, Richard Widmark a Curd Jürgens. Nejlepším filmem byla vyhlášena dnes už vcelku zapomenutá komedie Davida Leana Buď anebo a festival se mohl pochlubit, že ho navštívilo 25 000 diváků, což bylo číslo do té doby nevídané. Jen pro srovnání: v roce 2009 uvádí festivalová statistika číslo návštěvnosti víc než desetkrát vyšší…
V prvních letech své existence MFF v Západním Berlíně nezařazoval do programu filmy z východu: poprvé byl do soutěže pozván sovětský film v roce 1958, ale vinou jakéhosi formálního nedopatření bylo pozvání odmítnuto. V roce 1961 Berlín definitivně rozdělila zeď, což pro festival znamenalo odliv východoberlínského obecenstva. V roce 1970 prožil festival krizi, jež znamenala škrt jednoho ročníku, když se mezinárodní porota a vedení festivalu nebyly s to dohodnout o účasti německého filmu O.K. v soutěži. Další krize pak nastala v roce 1979: tehdy už Západní Berlín začal s úspěchem plnit funkci jakéhosi mostu mezi filmovým uměním Západu a Východu a jeho diváci už byli zvyklí vídat na festivalových plátnech díla tvůrců ze „socialistického tábora“. Někteří z nich si dokonce odvezli sošku Zlatého medvěda – například Maďarka Márta Mészárosová za Adopci (1975) či sovětská režisérka Larisa Šepiťková za Vzestup (1977). Americký film Michaela Cimina Lovec jelenů ale v onom roce vyvolal protesty ze strany SSSR, protože údajně pošpinil vietnamský lid, takže nakonec byly všechny filmy ze socialistických zemí staženy a režisérka Věra Chytilová musela odmítnout účast v mezinárodní porotě.
V roce 1989, kdy jsem do Západního Berlína jela podruhé, došlo naopak k velkému průlomu ze strany socialistického Československa: soutěže se směl zúčastnit film slovenského tvůrce Dušana Hanáka Ja milujem, ty miluješ, i jeho dokument Obrazy starého světa, přestože jim byla ideology domácí filmové kritiky vytýkána „estetizace ošklivosti“. Byla to známka, že ledy nezadržitelně tají – konec konců, do listopadu zbývalo ještě devět měsíců a Stříbrného medvěda za režii si mohl připsat ke svým pozitivům ten, kdo dal svolení k účasti Hanákových děl. Vyslání Skřivánků na niti do soutěže následujícího 40. MFF Berlín v únoru 1990 už nemohlo nikoho překvapit a Zlatý medvěd, byť sdílený s filmem Costy Gavrase Hrací skřínka, byl alespoň částečnou náplastí pro Jiřího Menzela za těch 20 let, co byl jeho film držen v trezoru Ústředního ředitelství Československého filmu.
Další články z vydání o Berlínu zde