Vybrat jednu horu, která by byla po všech stránkách „nej“, by v severní části Ticina mohl být trochu problém, v jižní části je to jasné: Monte Generoso. A určitě se najdou mnozí, kteří budou dokonce tvrdit, že Monte Generoso nabízí vůbec nejlepší výhled v celém kantonu, ba že jde o jedno z nejúžasnějších míst v celém Švýcarsku.
K výhledu je samozřejmě třeba mít trochu štěstí. Ale když se vám podaří stanout na vrcholu ve výšce 1704 (některé prameny uvádějí 1701) m n. m. za výborné viditelnosti, stojí to za to. Na západním obzoru Monte Rosa a Matterhorn, na severozápadním Jungfrau a Finsteraarhorn, kvarteto čtyřtisícovek, na severu podstatně blíž Pizzo di Vogorno a dál za ním Cristallina a Adula neboli Rheinwaldhorn, součást gotthardského masivu a nejvyšší hora Ticina na hranici s Graubündenem (3402 m n. m.), na severovýchodě masiv Bernina, na jihu Pádská nížina, Milán, snad i Turín a úplně na horizontu Emiliánské Apeniny. A k tomu přímo před očima, skoro pod nohama, velká část Luganského jezera. Jeho ledovcový původ mu dal do vínku tvar, který nelze nazvat jinak než rozpustilý a jenž se bez pohledu na mapu jen těžko popisuje.
Monte Generoso leží na hranici s Itálií, které patří severovýchodní část masivu. Jeden hraniční kámen stojí přímo na vrcholu, hned za zábradlím ohraničujícím vydlážděnou vyhlídkovou plošinu s několika informačními tabulemi detailně zachycujícími panoramata v různých směrech, takže se turisté, zvláště mají-li s sebou dalekohled, mohou bavit vyhledáváním a určováním jednotlivých vrcholů. Hora s tak skvělým výhledem a snadným přístupem nemohla samozřejmě uniknout pozornosti rodícího se turistického průmyslu. Carlo Pasta, lékař z Mendrisia, nechal už v roce 1867 postavit na jejím jihozápadním úbočí hotel s příznačným jménem Monte Generoso Bellavista (bella vista = krásná vyhlídka). Přístupný byl tehdy pouze pěšky, cesta z Mendrisia bukovým a kaštanovníkovým lesem trvala asi dvě a půl hodiny a další hodina a půl byla potřeba k výstupu od hotelu na vrchol.
O čtyři roky později ale začala fungovat první horská železnice v Evropě, zubačka na Rigi, která se stala lákavým příkladem pro mnohá další místa. Zaujala i doktora Pastu. Jeho první projekt z roku 1874 na stavbu železnice z Mendrisia přes Cragno kolem hotelu Bellavista až na vrchol Monte Generosa se ukázal jako příliš drahý, a tudíž nerealizovatelný. Pasta se ale nevzdal a v roce 1886 získal novou koncesi na stavbu kratší železnice, jež začínala přímo u Luganského jezera v Capolagu a nejkratší možnou cestou směřovala na vrchol. V lednu 1889 se pod vedením slavného inženýra Carla Romana Abta, vynálezce speciálního typu ozubnice a výhybky, jež nesou jeho jméno, začala stavět úzkokolejná ozubnicová železnice a 4. června 1890 byla slavnostně otevřena. Na trati sice nechyběla zastávka Bellavista, jenže neležela přímo u hotelu, a tak zde až do roku 1913 fungovala pro pohodlí hostů mezi hotelem a železnicí koněspřežná dráha.
Počet cestujících, kteří toužili nechat se vyvézt na Monte Generoso, však zůstal za očekáváním a železnice se opakovaně dostávala do velkých finančních potíží, až byl nakonec v roce 1939 její provoz ukončen. Dokonce jí hrozil úplný zánik, protože tehdejší majitel uvažoval o tom, že koleje prodá jako železo. Tehdy vstoupil do hry Gottfried Duttweiler, zakladatel firmy Migros, jednoho ze dvou nejrozšířenějších švýcarských řetězců potravinových supermarketů, který je známý tím, že neprodává alkohol a tabákové výrobky. Duttweiler byl přesvědčený, že snadná cesta na unikátní vyhlídku musí zůstat zachována. Z té doby se traduje jeho výrok „Kdyby se tam prodávaly kotlety jako kolo od vozu, jezdilo by tam celé Švýcarsko“. A tak i přes nesouhlas svých ředitelů železnici roku 1941 koupil, po válce na ní obnovil provoz – a železnice funguje dodnes, stále podporovaná z fondu Migros-Kulturprozent.
Vlaky dnes vyjíždějí zhruba v hodinových intervalech z nádraží Capolago–Riva San Vitale, vzdáleném asi 300 m od původní konečné přímo u jezera (Capolago Lago), kterou obsluhuje už jen jeden spoj denně, navazující na loď přijíždějící z Lugana. Trať dlouhou 8,7 km urazí moderní elektrická souprava za 40 minut, během nichž překoná výškový rozdíl 1331 m. Jsou na ní dvě zastávky, San Nicolao zhruba ve třetině cesty vzhůru, kde se míjejí protijedoucí soupravy, a asi ve dvou třetinách populární Bellavista, odkud mnozí turisté volí už pěší výstup na vrchol. Horní stanice Generoso Vetta leží v nadmořské výšce 1605 m, tu necelou stovku výškových metrů, které odtud zbývají na vrchol, ale zvládne snadno každý během čtvrthodinky chůze.
Hned po otevření železnice se na příhodné malé plošině vedle horní stanice dráhy začal stavět hotel, který dostal jméno Kulm (německy „vrchol“). V 70. letech minulého století ho vystřídal hotel s restaurací stejného jména, leč v italské podobě Vetta. V říjnu 2010 ale došlo k sesuvu, ve zdech se objevily praskliny, hotel musel být uzavřen a následně kompletně stržen. Nevím, zda si majitelé železnice vzpomněli na dávnou hlášku Gottfrieda Duttweilera, ale společnost Migros se každopádně rozhodla…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ticino