K nejmalebnějším malým městům Maroka patří Šéšáven ležící na svazích Rífu nad řekou Lahú. Jeho medina je mimořádně čistá, upravená a září bílou a modrou barvou, i když původně i zde převládala spolu s bílou tradiční islámská zelená. Kromě dveří, okenic a podezdívek domů jsou modrou barvou natřené i okraje silnic.
Někdy jsou modré celé cesty – to znamená, že příslušná cesta končí slepě. O výstavbu a rozvoj města se hodně zasloužili muslimští a židovští uprchlíci z Granady na konci 15. století. Stará část města má dodnes velmi silný andaluský charakter. Díky muslimům z Andalusie získal Šéšáven také pověst svatého města. Protože byli velkými nepřáteli křesťanů, zakázali jim do města přístup. Na základě paralely se zákazem vstupu jinověrců na svatá místa začala pak záhy vznikat „svatá“ pověst Šéšávenu, i když v něm žádná významnější náboženská místa nejsou. Zákaz vstupu křesťanů platil až do roku 1920. S jistotou se však ví o dvou Evropanech, kteří ho koncem 19. století porušili. Prvním byl v roce 1883 Charles de Foucauld, někdejší francouzský důstojník pořizující mapy oáz v Maroku a pozdější trapistický mnich a misionář, který se do města vetřel v přestrojení za rabína, druhým o pět let později britský dopisovatel Timesů v Maroku Walter Harris.
Klasická hudba Maroka pochází z arabsko-andaluské tradice. V různých podobách je rozšířena po celé severní Africe. Má se za to, že se vyvinula ve španělské Cordobě, tehdy pod maurskou správou, asi před tisícem let. Později vyhnaní maurové přinesli hudbu na sever Afrického kontinentu, odkud se rychle rozšířila po celém Maroku a žije zde dodnes. Její otcovství se připisuje vynikajícímu hudebníku z Bagdádu jménem Zyriab. Základem je dlouhá skladba – klasická svita zvaná nuba, která utváří celou tradici andaluské hudby. Původně existovalo 24 nub, které se pojily s jednotlivými hodinami dne. Kompletní nuba by trvala šest až sedm hodin. V marocké hudbě se dochovaly jen čtyři základní a sedm úlomkovitých nub. Základní nuby se dále dělí. Snad proto se nezasvěcenému posluchači můžou zdát deseti až patnácti minutové skladby, které slyší v rádiu nebo z pásku, trošku nudné, neboť se v nich periodicky opakují zdánlivě totožné nápěvy a motivy. Slova písní pojednávají, často skrytě, o námětech v islámské společnosti obecně považovaných za tabu, jako jsou alkohol či láska, sex, jiné však mají tématiku vzorově náboženskou a oslavují Proroka a boží zákony.
Berberská hudba se odlišuje od arabských forem svým rytmem, laděním, nástroji i zvukovou podobou. Její tradice je nesmírně dlouhá a předchází příchodu Arabů do Maroka. Předává se ústně z generace na generaci. Můžeme ji rozdělit na hudbu venkovskou, rituální a hudbu profesionálních hudebníků.Venkovská hudba je v zásadě kolektivní záležitostí zejména při slavnostech. Muži i ženy se scházejí, aby společně zpívali a tančili. Jediné nástroje, které tu zaznějí jsou bubny (bendir) a flétny (ney). Tanec začíná zpěvem modlitby, na který ostatní shromáždění v kruhu sborově odpovídají. Při rituálech spojených se zemědělským kalendářem, jako jsou moussemy, či při důležitých událostech v osobním životě (sňatek) málokdy chybí rituální hudba. Využívá se i k zažehnání džinů neboli zlých duchů nebo k přivolání deště. Jedinými nástroji jsou opět flétny a bubny doprovázené mohutným tleskáním. Pro určitou slavnost si obec může najmout i profesionální hudebníky. Ti cestují z místa na místo obvykle ve čtyřech. Vůdčí osobností je amydaz neboli básník, který na rynku přednáší své básně, které jsou improvizované a přináší zprávy o čerstvých událostech. Básníka doprovázejí členové skupiny na bubny a rabab, což jsou housle s jedinou strunou. Čtvrtý hráč vyluzuje melodie na dvojitém klarinetu, přičemž působí i v roli šaška. Profesionální hudebníci se dnes hojně stahují na týdenní souky v Atlasu a některé lze vidět na náměstích měst těžících z obdivu turistů.
Tetuán, někdejší hlavní město malé španělské protektorátní zóny na severu Maroka, nemůže minout nikdo, kdo vstoupí do Maroka z Ceuty – jinudy cesta na jih nevede. Přesto to není město příliš známé, a to ani poté, co jeho medina byla v roce 1997 zařazena též na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Zdejší súky jsou po féských, marrákešských a meknéských čtvrté největší v celé zemi. Ve městě stojí dokonce i královský palác, který je však stejně jako jinde návštěvníkům nepřístupný. Dvakrát ve své historii se Tetuán stal významným útočištěm námořních lupičů. Poprvé tu zcela zničil pirátské hnízdo Jindřich III. Kastilský v roce 1399. Téměř století pak město zůstalo neobydlené, ale po roce 1492 se stalo útočištěm mnohých andaluských Maurů i Židů. Historie s lupičským centrem se opakovala, až to byl španělský král Filip II., kdo opětovně zničil tetuánský přístav.
Žumara evropská (Chamaerops humilis) je vcelku nenápadná palma. Její kmínek zůstává někdy jen několik desítek centimetrů vysoký, nejvíce dorůstá asi do tří metrů. Přesto je to palma, která dala všem ostatním jméno. Je to jediný druh palmy, který roste jako původní i v Evropě (ve Španělsku, jižní Francii, na Sicílii). Výraz „palma“ pochází z latiny a znamená dlaň. Pojmenování vzniklo podle dlanitě zpeřených listů. Staří Římané mínili slovem „palma“ právě tento druh. V Maroku se vyskytuje především v nižších polohách (do 1000 m n. m.) na severní, ke Středozemnímu moři orientované straně Rífu, například i v národním parku Džebel Tazzeka, který byl jako druhý v pořadí vyhlášený roku 1950.
Snad nejmajestátnějšími stromy, které rostou ve smíšených marockých lesích, jsou cedry atlantské (Cedrus atlantica), příbuzné známých cedrů libanonských. Cedrové dřevo je mimořádně kvalitní, pevné a přitom lehké, dobře se s ním pracuje, navíc ještě příjemně voní. Lidé ho proto s oblibou využívali již ve starověku. Populace cedrů ve východním Středomoří na tuto oblibu doplatila málem fatálně. V Maroku roste cedrů atlantských zatím přece jen o něco více, což ale neznamená, že by nepotřebovaly ochranu. V každé medině si lze zakoupit nejrůznější suvenýry z cedrového dřeva – od náramků, váziček a nejrůznějších krabiček až po složité dřevořezby. Poměrně rozsáhlé cedrové lesy rostou především jižně od města Azrú ve Středním Atlasu. Nejslavnějším stromem, k němuž vedly už zdaleka směrovky, tu byl donedávna cedr Gouraud, vysoký asi 40 m, s obvodem kmenu při zemi 10 m a asi 800 let starý. Před několika lety však podlehl kombinaci svého věku a několikaletého mimořádného sucha.