Přesně na den 68 let po prvním otevření byla lanovka roku 1997 otevřena podruhé. Kabinky pro 25 cestujících nahradily moderní prosklené gondoly vyprojektované ve Švýcarsku, které mají otočné podlahy a kapacitu 65 osob, jimž během zhruba šestiminutové jízdy umožňují kruhový rozhled. Nejen zvětšení kabin, ale i zvýšení provozní rychlosti více než dvojnásobně (z 15,8 na 36 km/hod.) dovoluje přepravit 900 lidí za hodinu (z původních 230). Ročně navštíví vrchol Stolové hory kolem 600 000 osob, ve vrcholné sezoně až 10 000 denně, takže zvýšení kapacity bylo více než žádoucí. V současnosti se lanovka občas spouští i v noci – aby se odvezly z vrcholu odpadky, jichž tam návštěvníci dokáží zanechat denně až dvě tuny. Za větrných dnů, kterých je v Západním Kapsku hodně, lanovka stojí. Do každé gondoly se v takové situaci umisťuje barel naplněný 4000 l vody. Při opětovném spuštění lanovky barely poslouží jako zdroj pitné vody pro restauraci na vrcholu Stolové hory.
Oblast Malého Karoo kolem města Oudtshoorn proslula v minulosti jako hlavní centrum chovu pštrosů. V Oudtshoornu lze dodnes obdivovat některé „pštrosí paláce“ – výstavná sídla někdejších „perových baronů“, nejbohatších statkářů, kteří svůj majetek získali díky prodeji pštrosích per. Čísla dokumentující rozvoj chovu pštrosů v Jižní Africe během druhé poloviny 19. století se dnes čtou skoro jako pohádka – zatímco v roce 1865 bylo v Kapské kolonii pouhých 80 chovných pštrosů, o 10 let později to bylo více než 32 000, v roce 1885 přes 150 000 a v roce 1895 už přes čtvrt milionu! Rozhodujícím faktorem se stalo zavedení pěstování vojtěšky do oblasti kolem Oudtshoornu v 70. letech 19. století – díky ní totiž kuřata pštrosů začala výborně prospívat. Po krátkém poklesu na přelomu století (mj. kvůli druhé anglo-búrské válce) rozvoj chovu pokračoval a v roce 1910 bylo v Kapsku téměř tři čtvrtě milionu chovných ptáků – právě z této doby pochází většina „pštrosích paláců“. Pak však začal rychlý úpadek celého odvětví, z něhož se chov už nikdy úplně nevzpamatoval. I když po 2. světové válce došlo k určitému oživení trhu, někdejší slávy chov pštrosů už nikdy nedosáhl. Dnes je v okolí Oudtshoornu několik farem, které lze navštívit, seznámit se s chovem obřích ptáků, vyzkoušet si, jak se jezdí na pštrosu, prohlédnout si výrobky z jejich peří i kůže a ochutnat skvělý pštrosí steak.
Román Jock of the Bushveld sira Percyho FitzPatricka je jedním z nejlepších psích příběhů ve světové literatuře a mezi jihoafrickou klasikou. Autor, syn kapského soudce, odjel po několika letech nudné úřednické práce v 80. letech 19. století do východního Transvaalu, kde začal působit jako povozník. Prožil tam šest krásných let, při nichž ho doprovázel věrný pes Jock. Kariéra dopravce skončila náhle v roce 1889, kdy mouchy tse-tse nakazily spavou nemocí všechny jeho voly a FitzPatrick zbankrotoval. Protože další práce souvisela s jednou johannesburskou důlní společností, musel věrného Jocka darovat svému příteli. Ten ho předal ještě dál, obchodníkovi působícímu na území dnešního Mozambiku. Tam Jockův příběh skončil – jedné noci zaútočil na toulavého psa, který napadl drůbež jeho nového pána, a zabil jej. Jenže majitel si Jocka spletl ve tmě s cizím vetřelcem a zastřelil ho. FitzPatrickovi se v důlním světě dařilo, vstoupil i do politiky, v roce 1902 byl povýšen do šlechtického stavu a stal se jedním ze zakladatelů Jihoafrické unie. I když už byl autorem několika knih, do sepsání Jockova příběhu se pustil až po přesvědčování svými dětmi i Rudyardem Kiplingem. Román poprvé vyšel v roce 1907, a od té doby je v Jižní Africe vydáván stále znovu a znovu.
Podivuhodný pomník – poštovní schránka se nachází v Mossel Bay. Má podobu dávné námořnické boty a připomíná, že již od začátku 16. století si v těchto místech portugalští mořeplavci zanechávali vzkazy ve staré botě. V Mossel Bay přistávaly portugalské lodě už od roku 1488, protože zde byl těsně u pobřeží pramen poskytující výbornou sladkou vodu. Poprvé zřejmě pod větvemi rozložitého stromu druhu Sideroxylon idermae ponechal zprávu v květnu 1501 Pedro d´Ataide, který v zátoce zakotvil po těžké bouřce. Zprávu našel 7.7.1501 Joao da Nova a odvezl ji s sebou, čímž založil tradici netradiční poštovní služby.
Neodpustitelným hříchem při návštěvě Jihoafrické republiky by bylo opomenout místní specialitu – biltong. Někteří Češi si jej natolik oblíbili, že pátrají po každém, kdo by jim byl ochoten tuto lahůdku dovézt. Biltong je národní tradicí, symbolem i prestižní záležitostí. Každý má svůj způsob, jak připravit ten nejlepší a zaručeně nejchutnější, a sním se pak chlubí před sousedy a každou návštěvou. Ochutnávka biltongu, to je něco jako soutěž moravských vinařů. Jenže biltong není k pití, ale ke žvýkání. Je to syrové, silně kořeněné sušené maso domácích i divokých zvířat. Můžete si vybrat sloní, antilopí nebo pštrosí, nejběžnější je však biltong hovězí. Koupit jej lze v obchodech, ale nesmí chybět ani v místních barech, hospůdkách a ve stáncích podél cest. Z papírového pytle tak můžete tahat jeden proužek masa za druhým a užívat si krásných výhledů na okouzlující africkou krajinu. Ale pozor – naše žvýkací svaly nejsou na takovou celodenní zátěž uvyklé, následující dny mohou bolet čelisti a zuby jako při zánětu. Pravidelný trénink však tento nedostatek napraví. A jak že se biltong vlastně připravuje? Libové syrové maso se nakrájí na plátky nebo proužky, na 12—24 hodin naloží do směsi soli a různého koření, a pak se nechají 4—7 dní sušit na chladnějším, vzdušném místě.Ať vám chutná!
Pretoria, hlavní město Jižní Afriky, bývá nazýváno Jacaranda City – Město jacarand, podle stromů, které lemují jeho ulice a zdobí parky a zahrady. Jacaranda mimosifolia je z jacarand, jichž je více než padesát druhů a patří k čeledi Bignoniaceae, nejhojnější a nejvoňavější. V ulicích a parcích Pretorie jich roste neuvěřitelné množství – přes sedmdesát tisíc. Právě díky nim je nejkrásnější dobou pro návštěvu Pretorie jaro. Když jacarandy koncem září a v říjnu rozkvetou, zahalí město do nádherného modrofialového hávu. Jejich kvítky trubkovitého tvaru jsou seskupeny do asi dvacet centimetrů dlouhých hroznů, které hustě pokryjí větve dříve, než se strom olistí. Díky tomu vytvoří husté koruny, jejichž romantické zbarvení není rušeno zelení listů. Když však začne to obrovské množství květů opadávat, pokrývá vozovky kluzkými olejovitými kapkami. Ale na druhé straně, na koho takový kvítek spadne, toho prý potká štěstí. Jacarandy pocházejí z Brazílie, ale jsou rozšířeny po celé jižní polokouli – v Jižní a Střední Americe, v Africe i v Austrálii. Snad nikde však nedokáží proměnit celé město tak jako v Pretorii.
Přijíždíme-li do Pretorie od mezinárodního letiště v Johannesburgu, uvidíme na okraji města vpravo na mírném pahorku rozlehlý, elegantní komplex moderních budov uprostřed zeleně. Patří Jihoafrické univerzitě (University of South Africa), všeobecně známé pod zkratkou UNISA. Je to korespondenční univerzita umožňující dálkové studium, která je největší institucí svého druhu na světě a zároveň největší jihoafrickou vysokou školou. V roce 2002 měla zaregistrováno více než 150 000 studentů (v roce 1991 jich bylo necelých 120 000) nejen z Jižní Afriky, ale z mnoha zemí světa. Jejich průměrný věk je třicet let, hovoří nejméně 23 jazyky a 80 procent z nich studuje při zaměstnání. Studijní obory zahrnují zejména ekonomické vědy, humanitní a sociální vědy, učitelské studium, práva, přírodní vědy a teologii. Finančně stabilní univerzita poskytuje mezinárodně uznávané vzdělání a podstatně přispívá k řešení naléhavých potřeb Jihoafrické republiky i celé Afriky v této sféře. Vznikla z Univerzity mysu Dobré naděje, založené v roce 1873, takže letos slaví 130. výročí. V roce 1916 dostala nynější název a o dva roky později se přestěhovala z Kapského Města do Pretorie. V době apartheidu umožňovala UNISA dálkové studium politickým vězňům z ostrova Robben Island, kde byl vězněn i Nelson Mandela.
Mezi jihoafrické legendy patří přepychové vlaky, z nichž Blue Train, Modrý vlak, je považován za nejluxusnější vlak světa. Jeho klasická trasa vedla mezi Kapským Městem a Johannesburgem, který nyní nahradila Pretoria, v posledních letech však přibyly další, jedna z nich napříč Zimbabwe až k Viktoriiným vodopádům. Dnes má Modrý vlak dvě soupravy, vybavené vším myslitelným přepychem, které v pohodlí moderního pětihvězdičkového hotelu dopravují 84 a 76 cestujících. Cesta z Kapského Města do Pretorie, dlouhá 1352 kilometrů, trvá 26 hodin. Modrý vlak se zrodil z železničního spoje, který od roku 1923 vozil cestující z Johannesburgu k lodím odplouvajícím z Kapského Města do Británie. Byl postupně modernizován a od února 1946 nese dnešní název. Je opravdu modrý a jeho současné soupravy jsou z let 1997 a 1998. Jiný, ale neméně luxusní zážitek nabízí Rovos Rail – parní vlak s vagony zařízenými ve viktoriánském stylu. Vznikl v roce 1989 a obě jeho soupravy se vyznačují pětihvězdičkovým luxusem v duchu staré Anglie. Vlak, nazvaný Pýcha Afriky, má v Jižní Africe podobné trasy jako Modrý vlak, ale jezdí i do Swakopmundu v Namibii a do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Ceny jízdného v těchto vlacích jsou úměrné poskytovanému přepychu v ubytování, kuchyni i obsluze: Jednosměrná jízdenka pro dvě osoby z Kapského Města do Pretorie v luxusním apartmá přijde v Modrém vlaku až na 17 765 randů, v Rovos Rail až na 11 300 randů (letos v červnu se kurs pohyboval kolem 3, 40 Kč za 1 rand). Přesto si žádný z nich nemůže stěžovat na nezájem a bývají vyprodány i dlouho dopředu.
