Městečko Baker leží v jižní Kalifornii uprostřed Mohavské pouště. Jeho poloha na křižovatce dálnice I 15 (spojující Los Angeles a Las Vegas) a silnice 127 (směřuje na sever do Údolí smrti) jej předurčila k tomu, aby se stal zastávkou na odpočinek při cestování monotónní pouští. Baker je především shlukem motelů, restaurací, rychlých občerstvení a benzinových pump. Od roku 1991 se však stalo domovem atrakce, která aspiruje na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Majitelé jedné z restaurací zde totiž nechali postavit nejvyšší teploměr na světě. Jedná se o železobetonovou konstrukci, jež má trojúhelníkový půdorys a dosahuje výšky 134 stop, tj. 40,8 m. Tato výška je symbolická – má připomínat nejvyšší naměřenou teplotu na světě, která byla v nedalekém Údolí smrti zaznamenána v roce 1913. Přestože 134° Fahrenheita, tedy asi 56,6° C, později překonalo měření v Libyjské poušti, stále ještě zůstává nejvyšší naměřenou teplotou na západní polokouli. Všechny tři strany tělesa jsou rozděleny po deseti stupních Fahrenheitovy stupnice a rozsvíceny podle výšky aktuální teploty, přičemž poslední svítící pole ukazuje přesnou okamžitou teplotu. Zde v poušti se v letním období velmi často pohybuje nad hodnotami 100 °F (38 °C). Teploměr, jehož světelné displeje jsou osazeny 4943 žárovkami, je zdaleka viditelnou dominantou. Hned vedle něj se nachází návštěvnické středisko Mohavské pouště se zajímavými expozicemi.
Těžko najdeme někoho, kdo by neznal vtipy o Skotech. Průpovídky o jejich přílišné šetrnosti a lakotě se ale nezakládají na pravdě. Naopak. Tento národ je nadmíru pohostinný. Nepěkné pomluvy začali rozšiřovat rozzlobení angličtí lordové, již museli opustit královský dvůr poté, co na trůn nastoupil skotský král James Stuart. Roku 1603 si s sebou přivedl oblíbené skotské šlechtice, kteří se ale s těmi anglickými nemohli měřit ani v oblékání a vystupování, ani svým bohatstvím (mnohdy plynoucím z královy pokladny). Ztráta výsad, pohodlného života a možnosti přístupu k prostřeným stolům byla pro anglické dvorní povaleče bolestná. Popudila je natolik, že nelenili a zapracovali na pomstě. Zlé řeči brzy našly úrodnou půdu u lidu lačnícího po drbech z vysokých kruhů a neuvěřitelnou rychlostí se začaly šířit do celého světa. Po 400 letech je už asi nikdo nevymýtí, i když co se týče sklonů k šetřivosti, u Švýcarů nebo Američanů by se mohli Skotové dlouho učit…
Londýnská finanční čtvrť City stojí na místě někdejší římské osady. Nejnovější důkaz o dosud pouze předpokládaném latinském původu pojmenování města objevili nedávno dělníci při výkopových pracích v oblasti Southwarku, jižně od britské metropole. Našli tam kamennou desku z doby kolem roku 150, o rozměrech 30 x 40 cm, s latinským nápisem Londiniensium. Dále je na ní napsáno, že ji dal ‘k poctě císařů a boha Marta Camula vyrobit Tiberinius Celerianus, obchodník z Londýna’. Vzhledem k tomu, že boha Camula uctívali zejména obyvatelé nynější francouzské Champagne, dá se předpokládat, že Tiberinius s touto oblastí obchodoval. A proto je deska také dokladem toho, že Londýn byl již ve starověku významným obchodním střediskem.
Jihočeskou obec Deštnou, ležící nedaleko zámku Červená Lhota na Jindřichohradecku, proslavil jednak vzácný obraz Madony z 15. století, umístěný nyní ve sbírkách Národní galerie, jednak léčivá voda deštěnka, jejíchž účinků využívaly v 17. a 18. století místní lázně. Ty však již dávno zanikly. Dnes je důvodem k návštěvě Deštné především muzeum provaznictví. Vzniklo v jedné z nejstarších provaznických dílen v Čechách a uchovává stroje a zařízení převážně z druhé poloviny 18. století, které sloužily k výrobě lan, provazů a šňůrek. Před očima návštěvníků je obsluhuje člověk nadmíru povolaný, pan Karel Klik – zástupce už sedmé generace provazníků v Deštné. K vidění jsou tu i nejrůznější výrobky, kromě provazů také čabraky, rybářské a houpací sítě a další předměty denní potřeby.
Daman skalní, starším názvem daman kapský, je často považován za jakéhosi skalního hlodavce, či dokonce králíka. S hlodavci však nemá nic společného a jeho nejbližším příbuzným je slon. Ačkoliv zdaleka nedosahuje velikosti svých bratránků, stavbou končetin i strukturou zubů se mu velice podobá. Damani se vyvinuli z dávných kopytníků zvaných Paenungulata, kteří byli taktéž předchůdci slonů a sirén, a objevili se na Zemi před 55 miliony let. V průběhu dalších desítek milionů roků se prehistoričtí damani stali nejvýznamnější skupinou kopytníků, dosahujících velikosti malého koně či tapíra. Před 15 miliony let však nevydrželi nápor turovitých kopytníků a antilop a uchýlili se na stromy a skalní útesy, kde došlo dalším vývojem ke zmenšení jejich tělesné stavby. Damani ale mají dodnes na prstech nehtovitá kopýtka, a jsou tak jedinými kopytníky, žijícími na stromech. Jejich zvláštností je špatná termoregulace, která je nutí k tomu, aby se za chladných nocí tulili k sobě a ve dne se často vyhřívají na sluníčku.
Švýcarská Basilej byla dvakrát ve své historii svědkem událostí, které se významně zapsaly do českých dějin. Úspěšnou válečnickou a diplomatickou kariéru zde završil král Přemysl Otakar I. Z rukou budoucího císaře Friedricha II., krále sicilského, zde v roce 1212 převzal privilegia, jež určovala vztah českého státu k římskoněmeckému císařství. Zlatá bula sicilská potvrzovala například dědičný královský titul, právo na domácí volbu panovníka bez zásahu zvenčí a území státu prohlašovala za nedělitelné. Dále v letech 1431-1438 zasedal v Basileji církevní sněm, na který dorazila také početná skupina představitelů husitského hnutí. Ohlas proslulých husitských spanilých jízd a zároveň ostudný konec křížové výpravy proti kališnickému hnutí u Domažlic v roce 1431 totiž přiměl basilejský koncil k tomu, že českým kacířům poskytl veřejné slyšení. Delegace v čele s Prokopem Holým požadovala uznání čtyř artikulí pražských jako základního ideového programu husitství, což se jí ale nepodařilo. Jediným výsledkem jednání tak bylo, že bude pokračovat v Čechách, k čemuž ale nedošlo – bitvou u Lipan husitské hnutí skončilo.
Od rudolfinských dob byla jedním z největších nalezišť drahých kamenů Malá jizerská louka – nevelké údolí mezi Jizerskými horami a Krkonošemi, kde je pramenná oblast Jizery a jejich přítokových potoků. Tady se v naplavených štěrcích dokonce vyskytovaly modré safíry drahokamové hodnoty. Bylo to jediné naleziště těchto vzácných minerálů v Evropě. Těžbu na Jizerské louce dlouho provozovali Smiřičtí, jimž zdejší pozemky patřily. Rýžovalo se hlavně na soutoku Safírového potoka a Jizery. Na dně rýžových misek safíry občas provázely i naoranžovělé zirkony a zvláštní těžká, černá, kovově lesklá magická zrna. Byly to ilmenity a jim příbuzné iserity. Těm druhým se také někdy říká iseríny a můžeme je považovat za domácí ozdobné kameny. Jejich jméno je odvozeno od řeky Iser, německého názvu Jizery. Iserity jsou perspektivní moderní kameny, kterým dává přednost především mládež. Na Jizerské louce se rýžovalo hodně dlouho, dnes je to však přísně chráněná rezervace.
Ve Skandinávii se běžně setkáme s ostružníkem moruškou (Rubus chamaemorus), příbuzným ostružníkům a maliníkům, které známe z našich lesů a strání. Roste zejména na slatinách a rašeliništích, obzvlášť se mu daří na rašelinových kopečcích bultech. V důsledku adaptace na drsné podmínky severu však každoročně vyprodukuje jen jedno souplodí. Zaujme hlavně bílými květy a žlutooranžovými plody, připomínajícími naše maliny. Chutná nasládle a má vysoký obsah vitamínu C, pro který si ho už kdysi dávno cenili mořeplavci, neboť pomáhal proti kurdějím.
Všechny čtyři národní parky na území naší republiky, tedy Krkonošský, Šumavský, Podyjí a České Švýcarsko, začaly spolupracovat se společností Canon CZ. Firma známá po celém světě jako inovátor a dodavatel technologií pro záznam a reprodukci obrazu se zavázala po dobu pěti let podporovat národní parky jak po stránce finanční, tak svými výrobky. Národní parky budou na oplátku propagovat společnost Canon, představovat ji jako svého generálního partnera při kulturních, sportovních, vzdělávacích a dalších akcích pro veřejnost a uvádět její logo na svých tiskovinách. Společnost Canon CZ tak v českých podmínkách navázala na již dlouholetou tradici spolupráce mezi Canon Europe a WWF World Wildlife Fund. Smlouva o vzájemné podpoře s našimi národními parky je dalším krokem k naplnění firemní filozofie Kyosei společnosti Canon, která se dá velmi zjednodušeně vykládat jako společný život a práce pro blaho všech v harmonii s životním prostředím.
Na západním pobřeží Skotska se lze setkat se zvláštností, kterou sami Skotové považují za svůj národní poklad. Jsou to zahrady v Inverewe. Vliv teplého Golfského proudu se projevuje ještě zde, v zeměpisné šířce 58 stupňů, natolik, že se na pobřeží udrží i teplomilná subtropická vegetace. Před rokem 1862 tu byl jen kousek nehostinné země, kterou zdědil podnikavý Osgood Mackenzie. Začal pozvolna s vysazováním stromů a keřů australského, asijského a afrického původu, až vytvořil tento ostrůvek neočekávané exotiky. Od roku 1952 jsou zahrady ve vlastnictví skotské společnosti National Trust a jejich návštěva patří mezi oblíbené zastávky turistických autobusů.