Možná, že jste si někdy položili otázku, které zemi vlastně vládl nabob. Odpověď zní: žádné. Teto titul totiž není ničím jiným než zkomoleninou slova naváb, tradičního označení jihoindických panovníků. Naboby byli nazýváni angličtí dobrodruzi, kteří se vrátili z britských kolonií v Indii domů a přivezli si s sebou ohromné bohatství a zvyky orientálních despotů. Své okolí oslňovali pohádkovým přepychem a zároveň odpuzovali svými způsoby a názory. Kvůli bohatství a chování připomínajícímu východní vladaře, naváby, se pro ně nakonec vžilo hanlivé označení: nabobové.

Na vesnicích jižní Moravy, ale i jinde u nás, je možné poměrně často potkat lidi nízké podsadité postavy s kulatým obličejem, tedy typově překvapivě podobné Uzbekům, Tatarům, Ujgurům a dalším příslušníkům turkických národů Střední Asie. A patrně tady nějaké vazby jsou. Za Přemyslovců byli v Podyjí usazováni zajatci z válek s Uhry, mezi nimi byli i Plavci (tady je patrně třeba hledat původ názvu vesnice Plaveč) neboli Kumáni. A ti patřili k jednomu z mnoha historických turkických kmenů. V předslavníkovské době zas bylo v Čechách avarské, podle jiných názorů spíše hunské, středisko jménem Kanburg, tj. Chánův hrad. A Chýnov v jižních Čechách mohl být původně Húnov.

Štíři jsou teplomilní živočichové, obývající zejména sušší stepní až polopouštní oblasti subtropického a tropického pásma. U nás se vyskytuje pouze jeden jediný druh – Štír kýlnatý nebo-li karpatský (Euscorpius carpathicus). Byl objeven teprve nedávno na stráních u Slap. Odborníci mají zato, že jej zde vysadili amatérští teraristé. Informaci o této raritě neberte rozhodně jako varování. Jedná se o druh dorůstající maximálně 4 cm, jehož jedový bodec je tak jemný a křehký, že nedokáže lidskou kůží proniknout.

Nedávno vydal indický Tád Mahal své děsivé tajemství. Při restaurátorských pracích na této nejznámější stavbě Indie objevili archeologové pod jednou ze čtyř jejích věží záhadné chodby. Při bližním průzkumu se ukázalo, že spletité uličky vedou v několika patrech stále hlouběji do podzemí. Našlo se také velké množství malých místností. „Některé sloužily původně jako toalety. Ale některé jako vězení,“ řekl vedoucí týmu Komal Anand a dodal: „Chodby i schody jsou velmi úzké. Vždy tady mohl projít pouze jediný člověk.“ Pravděpodobně byla v těchto kobkách vězněna značná část z 20 tisíc dělníků, kteří v 17. stol. pracovali na stavbě tohoto pohádkově krásného mauzolea. „Museli tady strašně trpět, ili v těch nejhorších podmínkách,“ soudí další z indických vědců. Nové objevy vrhly zcela nové světlo na „pomník lásky“ vládce Šáhdahána a princezny Tádž, kteří jsou tu spolu pohřbeni.