Je už všeobecně známým paradoxem evropské archeologie, že mnoho památek antické minulosti se nachází daleko od zemí, kde ta či ona kultura bývala původně domovem, často dokonce i mimo území evropského kontinentu. Víme, že daleko více řeckých památek než v samotném Řecku (a především v lepším stavu) se zachovalo v dnešním Turecku či na jihu Itálie, a podobně je tomu s památkami římskými, za nimiž dnes turisté cestují od Britských ostrovů přes země Středomoří až do dalekých končin Blízkého východu. Přes všechny zvraty a pohromy bylo totiž samo Věčné město organismem příliš živým a proměnlivým, než aby mohlo zmrtvět v podobě, již mělo před dvěmi tisíciletími; daleko větší naděje setkat se s minulostí je vždy tam, kde život uhasl a jeho stopy zahalilo zapomnění a nánosy sopečného popela či pouštního písku…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2007

Další informace o Tunisku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Jaromír Adamec