Dodnes si vybavuji, jak stojím v noci úplně sama před fontánou Trevi a chce se mi z té krásy brečet. To ale bylo před tím, než Fellini natočil Sladký život, a já byla v Římě poprvé coby tlumočnice. Dnes se mi chce brečet, když se skoro nemůžu protlačit mezi davem turistů a místní mládeže, abych hodila do fontány, proslavené koupelí Anity Ekberg a Marcella Mastroianniho, minci zaručující návrat.
Poněvadž se mi to ale pokaždé přece jen podaří, vracím se do Říma takřka pravidelně. Mé pobyty, ostatně vždy jen několikadenní, ale bývaly a dosud jsou spojeny s prací. Kdysi měla spíš charakter překladatelský: v dobách bývalého režimu jsem díky znalosti italštiny byla občas vysílána do Itálie jako „tlumočící novinářka“. Vzpomínám třeba na zahájení Dnů československého filmu v Římě, kam jsem doprovázela skupinku našich filmařů, mj. do vyhlášených studií Cinecittà založených těsně před druhou světovou válkou. Sama jsem tam byla poprvé a pamatuji se, že mne zarazily rozměry ateliéru, kde Fellini natáčel velké námořní scény Satyriconu, Amarcordu či filmu A loď pluje. Připadalo mi, že pověstné Teatro 5 není větší než barrandovský ateliér, kde jsem jako komparsistka zažila ve studentských dobách natáčení mimořádně obrovských davových scén. Datum svých tehdejších dojmů z Cinecittà přesně nevím: muselo to být těsně po vydání italského překladu Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, protože jsem od kamarádky vypůjčenou knihu tenkrát tajně četla po nocích s obavou, aby to neodhalil onen člen delegace, který nás hlídal.
Určitě veseleji mi bylo, když jsem už po sametové revoluci doprovázela Ivanu Chýlkovou a Karla Rodena do Říma na jiné promítání českých filmů. To už s námi nejel žádný reprezentant STB a neměli jsme tak striktně vymezený program: možná si Ivanka Chýlková vzpomene, jak váhala strčit ruku do Bocca della Verità, přesně jako Audrey Hepburnová ve filmu Williama Wylera Prázdniny v Římě. I tam, před kostelem Santa Maria in Cosmedin, se dnes tlačí tolik turistů, že se mu vyhýbám a raději se zastavím v jiném, nedaleko stojícím a turisty opomíjeném románském kostelíku San Giorgio in Velabro, který jsem objevila před lety díky jistému italskému komunistovi.
Od poloviny 90. let minulého století mají mé cesty do Říma dvojí cíl: na jaře jezdívám vybírat nové italské filmy pro aktuální ročník MFF Karlovy Vary, na podzim mám jako novinářka příležitost účastnit se zdejšího filmového festivalu. Do Cinecittà, kde mi promítají filmy, jezdím tedy už dlouho a moje cesta do promítačky vede kolem pověstného Teatro 5. Ale zatím jsem vrata do největšího ateliéru nikdy nenašla otevřená: dnes se používá takřka výhradně pro natáčení televizních show, jinak zeje prázdnotou. Producenti dávají přednost natáčení v reálu a jen velké historické filmy, obvykle vyráběné v koprodukci s USA, se dál natáčejí v Cinecittà. Limitovanější projekty se – pokud vůbec – točí v některé z menších budov rozlehlého „filmového města“. Nicméně mne mé italské kolegyně o přestávce mezi promítáním občas v místním bistru upozorňují na známé herecké tváře – známé ale spíše jim, protože já žádnou z dnešních mladých domácích hvězd v civilu nepoznám. Možná za mých mladých let bývaly italské hvězdy výraznější? Marcello Mastroianni, Alberto Sordi, Ugo Tognazzi, Vittorio Gassman, Monica Vitti, Gina Lollobrigida, Claudia Cardinale, Giulietta Masina – ty všechny jsem bezpečně poznala, když jsem je potkala mimo filmové plátno. Z té dnešní generace slavných bych si v restauraci asi všimla nejvýš někoho, koho jsem viděla v Karlových Varech, jako jsou třeba Elio Germano nebo Alba Rohrwacherová.
Možná to bude i tím, že zásadně jako divák neokouním u červeného koberce. A to nejen v Cannes, kde po něm celebrity kráčejí po schodech nahoru, čímž je zdůrazněna jejich nadřazenost nad zevlujícím davem. Opomíjím dokonce i ten dostupnější červený koberec, který se docela demokraticky vine po rovině před hypermoderní budovou Auditoria, kde sídlí Římský filmový festival. Právě po něm minimálně dvakrát denně procházejí tváře, jež o něco později uvidí divák na filmovém plátně a na něž se těší především lokální publikum. Zdejší filmový festival se zrodil v roce 2006 z iniciativy tehdejšího primátora hlavního města Itálie Waltra Veltroniho jako lidová slavnost pro obyvatele Říma, což vystihoval název Festa Internazionale di Roma (Mezinárodní římská slavnost). Nebylo ale tajemstvím, že skrytou – a později i přiznanou – ambicí zakladatelů bylo vytvořit platformu, která by v budoucnu připravila o prvenství nejstarší filmový festival na světě založený v Benátkách už v roce 1932.
Velký divácký úspěch prvních ročníků pořadatele povzbudil k pokračování. Poté, co ale Veltroni opustil funkci primátora, aby kandidoval ve volbách 2008 za Demokratickou stranu, a po volebním vítězství Silvia Berlusconiho se ve vedení festivalu střídaly různé osobnosti, až nakonec se jeho uměleckým ředitelem stal Marco Müller. Naděje, že známý kritik a producent, který se osvědčil už ve vedení festivalů v Locarnu a hlavně v Benátkách, bude schopen udělat z Říma největší mezinárodní festival v Itálii, se postupně nenaplňovaly. Postavení chronologicky posledního světového festivalu v kalendářním roce mu brání, aby získával premiéry opravdu důležitých filmů. Producenti, kteří neměli film hotový včas pro zářijové Benátky, většinou raději čekají na první z nejvýznamnějších festivalů dalšího roku – únorové Berlinale, kde dobře zavedený trh slibuje i větší možnosti prodeje. Nedostatek objevných děl, byť částečně kompenzovaný návštěvami proslulých osobností, a nedávný odchod Marka Müllera na jinou výnosnější pozici v zahraničí, vedly k tomu, že od letoška se Římský festival vrací k formuli „slavnosti“ a rezignuje na soutěž. Slibuje však divákům „filmy velkých jmen“, celebrity na červeném koberci a řadu seminářů, setkání s osobnostmi, výstav a jiných akcí. Římané oficiální návrat k charakteru velké lidové slavnosti nepochybně vesměs uvítají: kromě hrstky opravdových zájemců o filmové umění se obecenstvo zdejšího festivalu totiž rekrutuje z vrstev řadových obyvatel Říma. Mezi množstvím lidí, kteří od dopoledních hodin do pozdního večera proudí do Parku hudby kolem Auditoria, což je moderní komplex koncertních síní, položený mimo centrum města a na deset dní proměněný ve festivalový palác, jsou maminky s kočárky a s ratolestmi, které drží za ruku, ze školních autobusů před areálem vystupuje za dozoru učitelek povykující školní mládež, další četně zastoupenou skupinou jsou adolescenti obou pohlaví ječící u bariér kolem červeného koberce, zatímco starší dámy posedávají před kavárnami a restauracemi, jež vroubí cestu ke vstupní hale. Římané si na „svůj“ festival zvykli a většině vyhovuje široká škála programovaných filmů, mezi nimiž převažují spíše ty, u nichž lze předpokládat divácký zájem. Ten loni povzbudila i přítomnost osobností, které filmy doprovázely: vedle Richarda Gera mezi nimi byli Kevin Costner, Benicio Del Toro, ale také například Roony Maraová, které letos dostala v Cannes Cenu za ženský herecký výkon. Jistě, jezdí sem i novináři, ale zdaleka ne v takovém množství jako do Benátek. Umístění festivalu mimo centrum v nijak zajímavé čtvrti blízko Olympijského stadionu není právě lákavé, ale přesto i na tenhle festival jedu ráda: Řím je Řím. A pro návštěvu svých oblíbených míst, mezi něž patří Želvičková fontána (Fontana delle Tartarughe) na Piazza Mattei v židovském městě, si vždycky čas najdu.
Eva Zaoralová