Můj Řím

Poněvadž se mi to ale pokaždé přece jen podaří, vracím se do Říma takřka pravidelně. Mé pobyty, ostatně vždy jen několikadenní, ale bývaly a dosud jsou spojeny s prací. Kdysi měla spíš charakter překladatelský: v dobách bývalého režimu jsem díky znalosti italštiny byla občas vysílána do Itálie jako „tlumočící novinářka“. Vzpomínám třeba na zahájení Dnů československého filmu v Římě, kam jsem doprovázela skupinku našich filmařů, mj. do vyhlášených studií Cinecittà založených těsně před druhou světovou válkou. Sama jsem tam byla poprvé a pamatuji se, že mne zarazily rozměry ateliéru, kde Fellini natáčel velké námořní scény Satyriconu, Amarcordu či filmu A loď pluje. Připadalo mi, že pověstné Teatro 5 není větší než barrandovský ateliér, kde jsem jako komparsistka zažila ve studentských dobách natáčení mimořádně obrovských davových scén. Datum svých tehdejších dojmů z Cinecittà přesně nevím: muselo to být těsně po vydání italského překladu Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, protože jsem od kamarádky vypůjčenou knihu tenkrát tajně četla po nocích s obavou, aby to neodhalil onen člen delegace, který nás hlídal.
Určitě veseleji mi bylo, když jsem už po sametové revoluci doprovázela Ivanu Chýlkovou a Karla Rodena do Říma na jiné promítání českých filmů. To už s námi nejel žádný reprezentant STB a neměli jsme tak striktně vymezený program: možná si Ivanka Chýlková vzpomene, jak váhala strčit ruku do Bocca della Verità, přesně jako Audrey Hepburnová ve filmu Williama Wylera Prázdniny v Římě. I tam, před kostelem Santa Maria in Cosmedin, se dnes tlačí tolik turistů, že se mu vyhýbám a raději se zastavím v jiném, nedaleko stojícím a turisty opomíjeném románském kostelíku San Giorgio in Velabro, který jsem objevila před lety díky jistému italskému komunistovi.

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 11/2015

Shopping Cart