Lipicáni v Piberu

Teplokrevné plemeno jezdecko-tažných a kočárových koní bylo vyšlechtěno křížením koní starošpanělských, staroitalských a arabských. Lipicáni se rodí tmavě hnědí až téměř černí a nejeden si takovou barvu i zachová. Jednoho hnědáka si podle tradice nechává ve svých řadách i proslulý vídeňský „bílý balet“ na kopytech. Lipicáni dospívají pomalu a žijí dlouho. Jsou inteligentní, učenliví, vyrovnaní, vytrvalí i odolní. Umějí se naučit chodit do strany, skákat na místě a jejich krokové variace jsou natolik ladné a plynulé, že připomínají tanec. V proslulé drezúře jsou lipicáni světovou extratřídou.
Ačkoli tradice chovu lipicánů je stará dobrých 400 let, se štýrským Piberem je spjata „pouze“ od roku 1920. Lipicáni se sem dostali z proslulého hřebčína v Lipici, který v roce 1580 založil arcivévoda Karel II., mimochodem rok poté, co císař Rudolf II. nechal v českých Kladrubech povýšit koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín. Obě plemena, lipicáni i kladrubáci, mají společné geny v andaluských předcích, které z Pyrenejského poloostrova přivezli Habsburkové. Lipica měla podobné klima jako Španělsko. Od svého otce Ferdinanda I. získal Karel II. kromě Štýrska i Korutany, Kraňsko, Istrii a Terst, nedaleko něhož se dnešní slovinská vesnice nachází. Arcivévoda odtud chtěl dodávat vhodné koně do svých stájí, ale také do těch dvorních ve Vídni. Chovná zvířata kupoval ve Španělsku či Itálii, nechyběli však ani arabští, němečtí a dánští koně. Lipicáni, jak je známe v současnosti, se vyvíjeli zejména za panování císařovny Marie Terezie. O jejich chov se zajímal císařovnin manžel, vévoda František Štěpán Lotrinský. V 18. stol. žilo v Lipici 22 chovných hřebců, jejich dnešní potomci patří do čtyř chovných linií: Pluto (hřebec se narodil v Dánsku v roce 1765), Conversano (Itálie, 1767), Favory (Rakousko, 1779) a Neapolitano (Itálie, 1790)…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2016

Shopping Cart