Nejameričtější město Německa, přezdívané podle své řeky Mainhattan, proslulo v poválečném období především svými mrakodrapy. Staly se srdcem německého bankovnictví a daly zničenému městu novou tvář. V posledních letech sklízejí jednu architektonickou cenu za druhou, a tak už je
berou na milost i dřívější odpůrci. Frankfurt však není jen městem mrakodrapů a veletrhů, nejfrekventovanějšího letiště a železničního nádraží na kontinentu a sídlem Centrální evropské banky i jedné z nejživějších světových burz – je také hostitelem pětadvaceti divadel a tří desítek muzeí a galerií, které navštíví více než dva miliony lidí ročně. Tak proč ne také vy?
Většina muzeí je situována k řece, proto se nábřeží běžně říká Museumsufer – Muzejní.
Obzvlášť levý břeh Mohanu je muzei doslova poset. Nejstarší a nejznámější z nich je galerie Städel, pojmenovaná po svém zakladateli, z jehož sbírek v roce 1815 vzešla. Monumentální budova byla otevřena roku 1878, moderní vestavba a přístavba roku 1990. Najdete tu obrazy velkých umělců sedmi století, od starých gotických oltářů až po modernu, doplněnou tu a tam plastikami. Je tu domovem Botticelliho Ženský ideál, Rembrandtův největší a nejbrutálnější obraz Oslepení Samsonovo i slavný Tischbeinův portrét Goetha. Obrazy odsouzené kdysi nacisty ke zničení pro „neuměleckost“ (tzv. entartete Kunst) se podařilo po válce znovu získat jen v malém zlomku – mezi nimi slavná díla německých expresionistů i světových modernistů. Chloubou Städlu je také obrovská sbírka 100 tisíc kreseb a grafik.
Sesterskou galerii Liebieghaus, soustředěnou na sochy a drobné plastiky od starověku po klasicismus, založil roku 1909 ve své vile baron Liebieg, obchodník a mecenáš z Liberce. Vedle skvělých „domácích“ sbírek jsou tu až do roku 2005 vystaveny také exponáty z restaurovaného berlínského Bodeho muzea, takže návštěvník má jedinečnou možnost konfrontovat různá díla stejných autorů, nebo naopak příbuzné motivy zpracované rozdílnými umělci.
Nedaleký Haus Giersch soustřeďuje regionální malbu a za svůj vznik vděčí manželskému páru podnikatelů. Na muzejním nebi září teprve od roku 1994, ale už má na svém kontě řadu úspěšných výstav.
Blíže k centru byla roku 1984 v sousedících vilách otevřena hned dvě věhlasná tematická muzea: filmové jako první svého druhu na světě, architektonické coby první na evropském kontinentu. Obě skrývají za měšťanskou fasádou v moderně členěném interiéru mnohá překvapení. V domě filmu si na rozdíl od většiny muzeí můžete takřka všechny exponáty osahat, architektové vám zase přichystali rafinovaně strohou stavebnici domu v domě.
Další tři muzea tvoří geniální symbiózu s velkým parkem, který je obklopuje. Muzeum světových kultur ozvláštňuje navíc sbírka kamenných stél před vchodem. Pořádají se tu dlouhodobé výstavy věnované exotickým etnikům, pro což je v městě čítajícím 180 národností obzvlášť vděčné publikum. Muzeum komunikací (vybudované roku 1958 jako poštovní) promlouvá přístupnou formou i k dětským divákům, ale najdete tu k danému tématu i díla slavných modernistů Ernsta, Beuyse a Dalího. Muzeum užitého umění těží ze sbírek uměleckého spolku založeného už v roce 1877 a obsahuje širokou paletu umění z celého světa v rozsahu šesti tisíc let. Jeho moderní budova je první muzejní zakázkou newyorského architekta Richarda Meiera, který tu šťastně propojil prosklenou novostavbu s nostalgickou vilou z roku 1803 i s prastarými stromy. Zkratka MAK (Museum für angewandte Kunst) se stala uznávanou mezinárodní značkou. Jedinečné je i nedaleké Muzeum ikon, vybudované roku 1990 v bývalém klášteře německého řádu. Základem bylo 800 ikon, dar lékaře J. Schmidta-Voigta, které se postupně rozrostly o dlouhodobé zápůjčky z berlínských, ale i řeckých a východoevropských muzeí.
Na pravém břehu Mohanu bylo v bělostném paláci bankéřské a mecenášské rodiny Rothschildů v roce 1988 zřízeno Židovské muzeum. Frankfurtské ghetto se datuje od 12. století a zdejší židovská komunita patřila k nejpočetnějším v Evropě. Součástí expozice o životě, zvycích a obřadech středoevropských Židů (tzv. Aškenázů) je i model ghetta, kde musely žít tisíce lidí stěsnány na malém prostoru, a přece se jim podařilo postupně se integrovat do obchodního a kulturního života města, než jich nacisté 11 tisíc deportovali do vyhlazovacích táborů. Vykopávky na místě ghetta (tzv. Judengassse) jsou dependencí muzea.
V někdejším karmelitánském kostele sídlí Archeologické muzeum se sbírkami z celého světa od starověku po raný středověk. V přilehlé klášterní budově je uložen rozsáhlý městský archiv a stěny křížové chodby zdobí v délce 140 metrů renesanční malby Jörga Ratgeba.
Na Römerbergu – Římském náměstí – je situováno Historické muzeum. Vzniklo propojením tří budov, takže sahá až k řece. Vchod střeží pískovcová socha Karla Velikého, legendárního zakladatele Frankfurtu. Patrně i jemu by chutnalo jablečné víno, které je místní specialitou a má v areálu malé muzeum s vinárnou.
V nedalekém gotickém dómu z červeného pískovce je klenotnice církevních památek. Před dómem byly odkryty prastaré vykopávky a tato archeologická zahrada pod širým nebem je volně přístupná. Nad ní se od roku 1986 tyčí rozsáhlá stavba s rotundou. Stojí na místě zničených řeznických krámků (tzv. širnů) a je v ní největší výstavní galerie Schirn.
Nedaleké Muzeum moderního umění pojal vídeňský architekt Hans Hollein jako výřez z dortu a interiér ozvláštnil rafinovaným členěním. Základ vytvořila cenná sbírka amerického a evropského pop-artu 60. let. Od svého otevření roku 1991 se MMK etablovalo mezi nejvýznamnější svého druhu v Německu. Zásluhu na tom měl především dlouhodobý ředitel Christoph Amman, který se nebál vystavovat díla kontroverzní a provokativní, jak dokládá třeba poutač výstavy Luciena Freuda. Nadto vždy dbal o to, aby se v muzeu umění nejen vystavovalo, ale také formou přístupného výkladu zdarma zprostředkovávalo, zejména mládeži.Jakkoli se muzea svým zaměřením někdy překrývají, každé z nich má osobitý ráz a vymezené pole si zpestřuje tematickými a autorskými výstavami. Ani stálé expozice nezůstávají beze změny – obzvláště umělecké galerie si libují v přeskupování exponátů do nových celků a souvislostí, takže každá návštěva bývá novým dobrodružstvím. O muzeální strnulosti nemůže být řeči – život sem vdechují nejen návštěvníci, ale i různé kulturní a zábavné akce s dlouholetou tradicí: třeba srpnový Museumsuferfest anebo jarní Muzejní noc, kdy jsou muzea za jednotné vstupné přístupna dlouho do noci a ozvláštněna hudebními či divadelními představeními, exotickou kuchyní, případně akcemi různých zájmových spolků. Cílem takovýchto počinů je nadchnout alespoň část televizí otupené společnosti pro hodnoty kulturního dědictví. Daří se to i díky pravidelné nabídce veřejných přednášek. Zejména středa je pro návštěvníky Frankfurtu výhodný den: muzea mají vesměs do osmi a příležitostné výstavy dokonce až do desíti večer. Jinak se zavírá už v pět. Až do loňského roku byly tyto středy navíc bezplatné, než i bohaté bankovní město zjistilo, že není dál z čeho brát a ani banky ani daně nepokryjí všechno. Dnes jsou muzea volně přístupná pouze poslední sobotu v měsíci.