Engadin
Na jižním konci náměstí Plaz ve Scuolu stojí na první pohled výjimečný, honosný dům, v průčelí nejen se sgrafity, ale i s dvoupatrovými arkádami. Však mu také místní říkají „chà gronda“, doslova „velký dům“. A to ještě pohled na průčelí zdaleka nevypovídá o jeho skutečné rozlehlosti, která možná i trochu zaskočí každého, kdo vstoupí dovnitř, aby navštívil Museum dʼengiadina bassa, Muzeum Dolního Engadinu, jež zde sídlí.
Velký dům byl postaven někdy kolem roku 1100 a pravděpodobně fungoval zpočátku jako správní budova benediktinského kláštera, který v té době nechal založit Eberhardt z Taraspu v prostoru mezi domem a nedalekým kostelem San Göri. Vzhled i funkce domu v první etapě jeho existence zůstávají zahaleny mlhou dávných staletí. Ta se rozplyne až na počátku 18. stol., konkrétně v letech 1702–1704, kdy byl dům na starých základech kompletně přestavěn a získal svou dnešní podobu včetně honosných arkád v průčelí. Teď už o něm můžeme říci, že obsahuje všechny typické prvky engadinského domu, obytnou část, stodolu, stáj a sklep, ale jejich uspořádání je netypické. Obytná část je zde zcela oddělena od hospodářské, zatímco v typickém engadinském domě byl piertan či suler průjezdem do stodoly a zároveň předsíní k hlavní světnici, kuchyni a spíži.
V roce 1954 získal tento dům spolek založený o pár let dříve s cílem vybudovat Muzeum Dolního Engadinu – a to zde také bylo roku 1958 otevřeno. Představuje nejen tradiční engadinskou architekturu a kulturu bydlení, ale také nejrůznější nástroje, nářadí a vybavení sloužící v zemědělství i v řemeslnických dílnách několik století. Po 2. sv. válce došlo k restrukturalizaci zemědělství a rychlému nástupu mechanizace, takže mnohé z těchto nástrojů už neměly využití a hrozilo, že nenávratně zmizí. Proto je začali členové muzejního spolku sbírat a vystavovat v hospodářských prostorách domu, které jsou jinak ponechány v původním stavu. Jen do stodoly byl vestavěn kompletní vodní mlýn z Ftanu včetně mlynářovy světničky.
V obytné části byly zanechány v původní podobě dvě místnosti v přízemí. První je velká světnice (stüva gronda), která vznikla při rekonstrukci domu na počátku 18. stol., což dokládá i letopočet 1702 nade dveřmi. Celá je obložena borovým dřevem, má kazetový dřevěný strop, pouze navíc podepřený středovým trámem. Mobiliář i drobné předměty v několika vitrínách pocházejí převážně z 18. stol. Pozorný divák tu najde jednu drobnou českou stopu, lépe řečeno artefakt propojující Engadin s územím dnešního Česka. Mezi několika mincemi je vystaven i tolar z Taraspu – na líci má vyraženou podobiznu Ferdinanda Dietrichsteina s nápisem, který ho představuje jako knížete Svaté říše římské, a na rubu dietrichsteinský erb s letopočtem 1695 a s druhým nápisem informujícím, že jde o pána „IN NIKOLSPURG ET IN TRASP“. Ano, Tarasp zůstal jako rakouské hrabství i po reformaci katolický a koncem 17. stol. patřil do majetku Dietrichsteinů, kteří od roku 1575 vlastnili u nás mikulovské panství a během 17. stol. učinili z Mikulova (to je onen Nikolspurg z tolaru) jedno z hlavních duchovních a kulturních center Moravy. Kníže Ferdinand byl na počátku své kariéry krátce moravským zemským hejtmanem, kromě Mikulova mu patřilo také panství Polná-Přibyslav, vrcholu dosáhl coby hofmistr císaře Leopolda I., který řídil i panovníkovu tajnou radu, a i když žil převážně ve Vídni, pohřben je v dietrichsteinské hrobce v Mikulově…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rhétská dráha