Muzeum nové generace
Pořád si ještě myslíte, že za slovem „muzeum“ se skrývají nudné tabule s dlouhými texty a lehce zaprášené potemnělé vitríny s exponáty pamatujícími císaře pána? Leckde tomu tak už naštěstí není. O tom, že to jde i jinak, vás určitě přesvědčí Muzeum nové generace, zážitková expozice otevřená v roce 2015 v budově někdejšího pivovaru v areálu kláštera-zámku ve Žďáru nad Sázavou.
Přivítá vás malá dívka dnešní doby, představí se jako vaše průvodkyně a hned dodá, že bude mít pomocníka, klášterního kronikáře. Tak začíná prohlídka přízemní části muzea, tedy v případě, že si nasadíte sluchátka audioprůvodce a pustíte si nahrávku označenou číslem 1.
Z hlubin času a temnoty vysočinských hvozdů doléhá k nám ptačí zpěv, šumění deště a údery seker. Ohání se s nimi pár cisterciáckých bratří, kteří sem přišli z Nepomuku, aby tu postavili klášter. Píše se rok 1252. První pokus o 20 let dříve se Přibyslavu z Křižanova ještě nezdařil. Uskutečnit jeho záměr se podařilo až jeho zeti, znojemskému purkrabímu Bočkovi ze Zbraslavi, někdy psanému též „z Obřan“. Výběr místa i zvláštní jméno kláštera, Fons Mariae Virginis, Studnice Panny Marie, vysvětluje legenda. Boček jednou usnul v lese a ve spánku se mu zjevila Panna Marie, která mu přikázala, aby v místě budoucího kláštera nechal nejprve vyhloubit studnu.
Jakmile vznikl jednoduchý dřevěný klášter s malou kaplí, pustili se mniši v jeho sousedství do stavby lépe odolávající drsnému počasí, poctivého kláštera kamenného. Přestěhovali se do něj v roce 1263, dřevěné provizorium zbourali a v jeho místech založili dodnes existující Bránský rybník. Snad u toho tehdy byl i mladý mnich Jindřich, syn kameníka, který se svým otcem přišel pracovat na stavbu, ale klášterní život se mu zalíbil tak, že vstoupil do řádu. Jenže po nějaké době z něj zase odešel, proto ta nejistota, aby se znovu a definitivně vrátil v polovině 90. let 13. stol. To už mu bylo více než 50 let a svým spolubratřím vyřezal nové kostelní lavice. Není divu, že se mu začalo říkat Jindřich Řezbář. I když nahlíženo výjimečností činu, vhodnější by byl Jindřich Kronikář. Byl to on, kdo v roce 1300 sepsal první žďárskou kroniku. Dílo Cronica domus sarensis o 67 listech pergamenu si lze prohlédnout na dotykových obrazovkách a třeba se i začíst do překladu některých pasáží. A je to právě Jindřich Řezbář, jenž se hlasem herce Igora Bareše pouští do dialogů s moderní dívkou. Poučí ji o lecčem, o ideálech cisterciáckého řádu, o tom, jak se odvíjel den v klášteře, jak byl klášter organizován, jak vznikaly ve středověku knihy nebo jak se vyvíjelo cisterciácké umění, ale občas to od ní taky pěkně schytá. Když jí vypráví, jak se klášter rozvíjel, získával postupně okolní vesnice, vlastnil hamry, kde se vyráběly nejrůznější nástroje, jejichž prodejem nabýval klášter dalšího jmění, děvče skepticky konstatuje: „Přišli jste, abyste žili v chudobě – nepovedlo se to.“
Už tady v přízemí je ale zřejmé, co se naopak hodně povedlo – Muzeum nové generace. Zábavné, poučné, hravé, jednotlivé výklady-dialogy mají jednu či dvě, jen vzácně tři minuty, ale na mnohých zastávkách si můžete podle chuti pustit kromě hlavního ještě další povídání. Třeba „Den mnicha“ na stanovišti 7 doplňuje pod kódem 700 výklad o liturgickém roku a juliánském kalendáři. K tomu vizuální složka – modely, obrazovky, animace, střídmě, leč velmi organicky vybrané ukázky historických dokumentů a uměleckých děl.
Přízemí patří přísnému cisterciáckému řádu a „temnému“ středověku, zatímco patro daleko veselejšímu a požitkářštějšímu baroku. Dívka dostává nového partnera, Jindřicha Řezbáře střídá opat Václav Vejmluva, největší osobnost barokní éry kláštera. Dobrý hospodář, sběratel kabalistických rukopisů, bibliofil, mecenáš umění a odvážný stavebník, který do Žďáru přivedl vycházející hvězdu architektonického nebe, Jana Blažeje Santiniho-Aichela…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysočina
Muzeum nové generace