Museu Nacional de Arte Antiga, Národní muzeum starého umění, sídlí v někdejším paláci hraběte z Alvoru rovných 130 let. Pozoruhodná obrazárna doplněná v menší míře plastikami, keramikou, porcelánem i nábytkem patří k tomu nejlepšímu, co Lisabon v muzejní oblasti nabízí.
Pokušení sv. Antonína
Vlečou ho nebem. Po vzdušném moři plaví se ryby rozšklebené i hýčkané, stvůry kousající. Naložen na zádech, která jsou břichem, z rychlosti letu zlomen tíhou vzad (tíhou rozráženého vzduchu, tíhou strachu, tíhou rozevřených tlam hrozících spolknutím, tíhou odevzdání, tíhou nevíry), jen ruce sepjaty v prosbě o odvrácení nejhoršího. A kdo ho odvrátí?
Padá. Ne, že není kam. Kolega v Kristu vypasený pozval si kamarády na ten list, sdílená radost – dvojitá radost. Opice s ušima upíříma, poněkud červenka s tváří hmyzožravce – přejdi nad nimi a dělej, že nevíš, že nejsou, že nebolí. Co si také počít jiného, počít či nepočít.
Žena pere prádlo, muž se vrací z pole, přes můstek jede družina. Pomalu se stmívá. Konečně začínají být vidět odlesky. Asi by se nemělo v takovém klidu prát, z pole vracet, v družině jet. Hoří za humny, sousedům domy, plachetní rybozrůdy se už slétají, ti supi každé okolnosti, a z plamenů k nim vyletují vlaštovky s rukama rozpaženýma. Hasit? Co to je? Odsud nikdo nepůjde. Vždyť je to stejné, jako když lebka v zeleném hávu na harfu andělskou hraje, stehlík k tomu přizvukuje, oslozajíc naslouchá a Šedivec pod plachetkou, samé žebro, samé žebro, mečem mává a vykřikuje. Cizinec, červený plášť a vysoký černý klobouk, před sebou uříznutou nohu na šátku mírně zkrvaveném. Ten ví, určitě ví. A v naší věži, také ji nikdo nehasil, také ji nikdo nechránil, když se rozpadala v zubaté torzo, ráj ještěrek a šalebných přísvitů, v naší věži se zjevil. V černém šatu, v obličeji tichá výčitka, marně své tělo na kříži připomíná, jsou tu jen ptáci se zobany pozounovitými, hlavonožci v botkách z nejjemnější kůže, znovu kolega vypasený, na prasečí hlavě sova pálená, a on to snad ví. Snad pro tohle padal, pro tohle se nechal vléci – že není všechno podle zákonů, že sebelepší slovo nestačí, že být mučedníkem pro jiné na vděk ještě nezadělá, že bojovat je marnost a nebojovat hřích. Jenže jak to říci do očí připomín…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon