Na jižním okraji historického jádra Amsterdamu, poblíže mohutné budovy, v níž sídlí slavné Rijksmuseum, a v těsném sousedství Městského muzea (Stedelijk Museum) určeného pro moderní sbírky, nachází se nápadná srostlice dvou moderních budov – Muzeum Vincenta van Gogha.
Existence muzea věnovaného jedinému umělci, dokonce v sousedství Rijksmusea s plátny velikánů, jimž se takové pocty nedostalo, je pochopitelná: čas od času konané průzkumy popularity opakovaně potvrzují, že svérázný, ve své době nedoceněný Vincent van Gogh (1853–1890) patří k nejobdivovanějším postavám světového umění. Proto asi ani není nutné blíže jej přestavovat; k pozornějšímu pohledu na jeho dílo tentokrát nemáme dost prostoru a opakovat všeobecně známá fakta by bylo zbytečné. O to více pozornosti však můžeme věnovat vytčenému tématu: muzeu samotnému.
Pod strohým jménem Van Gogh Museum bylo otevřeno v roce 1973 v budově postavené podle projektu Gerrita Rietvelda, významného příslušníka nizozemského avantgardního hnutí De Stijl. Odpovídá tomu tvarově čistý a střídmý vzhled exteriéru i vnitřku – bez zbytečných příkras, respektující především účelnost, a přesto vznešený a krásný. Třípatrová budova však potřebám muzea nestačila, a tak byla v roce 1999 rozšířena o přístavbu, umístěnou na okraji parku v jejím těsném sousedství. Architekt Kišo Kurokawa, jeden ze slavných japonských metabolistů 60. let, ji koncipoval jako navenek uzavřenou stavbu na eliptickém půdorysu, jejíž suterén je pod úrovní parku propojen s hlavní budovou, zatímco vyšší patra přecházejí do útvaru zaujímajícího jen polovinu „rozkrojené“ půdorysné elipsy, takže rovným plochám hlavní budovy nastavují obdobně plochou tvář. Tento podrobnější popis naznačuje, že i budova sama o sobě je pozoruhodným uměleckým dílem.
Jádrem sbírek, dokumentujících celou životní dráhu slavného malíře, je pozůstalost Vincentova bratra a sběratele Thea van Gogha, o niž se po manželově smrti zprvu starala jeho vdova Johanna a pak syn Vincent Willem van Gogh. Ten v roce 1962 svěřil péči o sbírku nadaci, jež byla k tomu účelu založena, zatímco stát se zavázal k její důstojné prezentaci formou samostatného muzea.
Rozsah a bohatství rodinné kolekce (přes 200 maleb a na 580 kreseb), jejíž občasné odprodeje zastavila již paní Johanna s ohledem na strmě rostoucí hodnotu švagrových děl, stejně jako více než 700 Vincentových dopisů bratrovi, umožňují nebývale plastickou a přesnou rekonstrukci Vincentova krátkého života a umělecké dráhy.
Stálá expozice se nachází v prvním a zčásti druhém patře Rietveldovy budovy a je uspořádána chronologicky. Najdeme tu díla z van Goghovy rané tvorby na brabantském venkově včetně slavných Jedlíků brambor a obrazy z jeho dvouletého pařížského pobytu ovlivněné impresionisty; zde též začíná sled autoportrétů, jimiž dokumentoval svůj vlastní vzhled, i když, na rozdíl od Rembrandta, obsáhl takto sotva dva roky. Bohatě zastoupeno je šťastné období Vincentova pobytu v Arles; jsou zde jeho známé rybářské bárky v Les-Saintes-Maries i různé pohledy na sluncem zalitá luka a pole provensálského venkova, stejně jako slavný Žlutý dům a Ložnice. Radostný ráz z jeho děl nemizí ani po známém incidentu a roztržce s Gauguinem, jak dosvědčují (v několika variantách) van Goghovy Slunečnice a Kosatce. A samozřejmě zde nechybějí ani závěrečná díla z Auvers, včetně těch, jež jako by oznamovala blížící se tragédii konce Vincentova života.
Muzeum však není zaměřeno jen k pasivní dokumentaci umělcova díla, ale snaží se plnit i své didaktické poslání. Proto je velká pozornost věnována celé van Goghově době a tvorbě jeho současníků a přátel (Paul Gauguin, Georges Seurat ad.), jež je vystavena v přízemí. Další prostory, zejména Kurokawova eliptická přístavba, jsou určeny přednáškám a příležitostným výstavám.
Další články z vydání o Nizozemsku zde