Málokteré evropské muzeum se tak sebevědomě hlásí o pozornost návštěvníků, jako právě Národní muzeum ve Stockholmu: v majestátní budově na pohledově exponovaném místě na nábřeží naproti Královskému paláci, opatřeno hrdým nápisem „National Museum“ na průčelí. Našince sotva nechá lhostejným – podstatnou část z jeho více jak půl milionu sbírkových předmětů tvoří starší evropské výtvarné umění, a kdo z nás už od školních let neslýchal o řádění Švédů v Praze za třicetileté války? A o původu mnoha skvostů ve švédských uměleckých sbírkách?
Leccos o tom vědí i sami Švédové. „A jéje, Češi?!“ raduje se paní pokladní, „no ti k nám přece mají vstup zadarmo,“ škádlí zkoprnělé návštěvníky a už sahá po bločku s volnými vstupenkami. Že jde o veselý rozmar a přátelské gesto proti pravidlům návštěvního řádu, je jasné všem, nicméně je to gesto, které potěší.
Důvod k obecné znalosti dávné události je jasný hned ve vstupní hale, jíž na čestných místech vévodí pražské sochy Adriaena de Vries, ale samozřejmě to nejsou jen ony. I když, a to je užitečné říci už předem, naše zakořeněné představy o rozsahu švédského plenění pražských sbírek a jejich podílu na bohatství zdejších muzeí jsou poněkud přehnané. Nejprve si však připomeňme pár dat z historie.
Jako většina evropských vladařů, i Habsburkové považovali za nezbytnou součást své reprezentace existenci zvláštních „kunstkomor“ při svých sídlech. Navazovali tak na starou tradici sbírání různých drahocenností, ve středověku především ostatků světců a věcných relikvií nadaných zázračnou mocí, pro jejichž získání evropští panovníci nelitovali úsilí ani nemalých finančních prostředků. Pozadu nezůstával ani Karel IV., který byl dokonce zvěčněn na známé fresce v mariánském kostele na Karlštejně, jak radostně přijímá vzácné dary od jiných vladařů: trn z Kristovy koruny či dřevo Svatého Kříže.
Sbírání ostatků a jejich uchovávání v chrámových pokladech nahradila renesance sbírkami širšího spektra, a to jak zajímavostmi přírodovědecké povahy (tzv. naturalia), tak díly lidského důvtipu a dovednosti (artificialia). To byl i případ Rudolfa II., k stáru sice podivínského, ale velmi vzdělaného vladaře, jehož zájmy nesměřovaly jen k výtvarnému umění (zde byl ovšem vynikajícím znalcem), ale ke všemu zajímavému, magicky vzrušujícímu (v tom byl typickým vzdělancem doby manýrismu) nebo kurióznímu. Že ozdobou Rudolfových sbírek tedy nebyly jen obrazy Tizianovy nebo Brueghe…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Švédsko