Náhorní plošiny bývají bohaté na výskyt nejrůznějších typů mokřadů, specifického podmáčeného či vodou nasyceného ekosystému. Není proto vůbec divné, že se s nimi setkáme i v La Manche, nejrozlehlejší ze španělských planin, jakkoli ji máme v představách zafixovanou jako oblast spíše suchou. Národní park Las Tablas de Daimiel je toho dobrým důkazem.
Las Tablas de Daimiel nejsou parkem velkým, rozkládají se na necelých 20 km2, obklopených přibližně dvaapůlkrát větším ochranným pásmem. Národní park byl vyhlášen v roce 1973 a o sedm let později pak právně překlasifikován a upraven co do rozlohy v souvislosti s tím, že se stal součástí daleko větší biosférické rezervace UNESCO. Kromě toho patří rovněž mezi oblasti chráněné tzv. Ramsarskou úmluvou, tj. mezi mokřady, jež jsou mezinárodně významné pro ochranu ptáků.
Zdejší mokřad je do značné míry jedinečný v celé Evropě. Jde o poslední zbytek ekosystému, jemuž Španělé říkají tablas fluviales, říční tabule, a který byl do 60. let minulého století v oblasti La Mancha velmi běžný. Chráněný mokřad tvoří jedna velká mělká laguna s množstvím malých a ještě menších ostrůvků. Vznikl na soutoku řek Guadiana a Gigüela (její jméno se objevuje rovněž v podobě Cigüela), z nichž první má vodu celoročně, a to klasicky sladkou, zatímco druhá je tokem sezonním a vyznačuje se vodou brakickou. Nepravidelné záplavy na těchto řekách jsou jedním ze dvou zdrojů vody pro lagunu. Tím druhým je podzemní voda, která přichází z vodonosných vrstev uložených nepříliš hluboko pod povrchem a vyvěrá prameny nazývanými zde ojos. Jako třetí faktor jedinečnosti celé lokality pak přistupuje lidská činnost. O tom, že břehy Gigüely jsou vynikající oblastí pro sokolnictví, psal princ Juan Manuel ve svém spisu Libro de la caza (Lovecká kniha) už v roce 1325. V 2. pol. 19. stol. sem s oblibou jezdila šlechta včetně krále Alfonse XII. lovit kachny a další vodní ptáky. Ale hlavně se tu po staletí hospodařilo v souladu s přírodou, stavěly se zde mlýny, prošlapávaly stezky.
Jenže na konci 50. let 20. stol. se započalo s rozsáhlým odvodňováním kvůli získání zemědělsky využitelné půdy. A nejen s odvodňováním, ale také se zavlažováním, protože paradoxně jsme v suché oblasti, kde se roční úhrn srážek pohybuje jen kolem 400 mm. Oficiální údaje uvádějí, že v oblasti bylo v několika posledních desetiletích přeměněno asi 100 000 ha suché půdy na zavlažovanou. A tak vyhlášení chráněného území přišlo opravdu na poslední chvíli, ale rozhodně nebylo samospasitelné. Pokles hladiny spodní vody byl tak obrovský, že v nejkritičtějších letech přestaly vytékat ojos a k vysychání se přidaly i požáry rašeliny. V nejkritičtější době, koncem roku 2009, sem dokonce musela být přivedena voda až z řeky Tajo (nikoli poprvé a ani naposledy). Po roce 2010 se situace začala zlepšovat, ale park rozhodně nemá vyhráno. Stačí několik sušších let a vody opět ubývá. Hluboké vrásky naskočily ekologům a ochranářům naposledy docela nedávno, v roce 2022. V posledních dvou letech se velikost zaplavené plochy pohybuje podle ročního období v rozmezí zhruba od 100 do 260 ha, přičemž celková teoreticky zaplavitelná plocha laguny je 1750–1800 ha.
Ostrým střihem se od chmurných hydrologických dat přenesme do scenerie téměř idylické. Zapadající slunce barví dřevěné chodníky nad vodou do bronzova, opodál plave pár hus velkých, za další zatáčkou hejno lysek a zrzohlávek, nad hlavou přeletí rybák, zvukovou kulisu dotváří skřehotání skokanů Perézových. A když se silným dalekohledem podíváme na okraj laguny, za nímž se, optikou přitažený, už zvedá pás Toledských hor, objevíme tam skupinku plameňáků růžových. Žijí jich tu prý až čtyři stovky a v parku i hnízdí. Jen hejna hladových komárů do té idylky úplně nezapadají.
Od návštěvnického centra vedou národním parkem tři značené cesty. Nejhezčí a také nejpraktičtější, neboť jako jediná okružní, je žlutá stezka dlouhá asi 2 km, která vede přes několik ostrůvků včetně toho vůbec největšího, Isla del Pan. Na něm stojí ornitologická pozorovatelna a zároveň je to jedno z mála míst, kde návštěvník získá určitý, byť minimální nadhled nad rovinatou krajinou. Hlavním lákadlem národního parku jsou pro většinu návštěvníků ptáci. Zaznamenáno jich tu bylo již více než 250 druhů, ať již trvale žijících či těch, které se tu zastavují během tahů. Skoro 130 druhů je vyobrazeno v brožurce, která je k dispozici v návštěvnickém centru a může posloužit jako základní určovací příručka. Zajímavá je ale i zdejší flóra. V místech, kde vtéká do laguny Guadiana, roste hojně rákos obecný, naopak v oblastech s brakickou vodou se daří mařici pilovité. K dalším hojným bahenním rostlinám patří různé orobince a sítiny, skřípinec jezerní či kamyšník přímořský. Jedinými dřevinami v národním parku, které snášejí specifické podmínky s vlhkou a slanou půdou, jsou dva druhy tamaryšků. Vůbec nejpočetnější skupinu tvoří vcelku nepřekvapivě řasy (185 druhů). Pro park jsou typické parožnatky, nejsložitější ze zelených řas, které na pobřežních mělčinách vytvářejí mnohde téměř souvislé porosty.
Zastávka v národním parku Las Tablas de Daimiel asi nikdy nebude masovou záležitostí (tím lépe), ale poznávací cestu po La Manche obohatí o další rozměr.