Národní park Mount Aspiring byl založen roku 1964 a dnes tvoří část oblasti Te Wahipounamu zapsané na seznamu Světového dědictví. Je dokonale vyváženým koktejlem odlehlé divočiny, vysokých hor a nádherných údolí, skutečným rájem pěších turistů a naprostou „povinností“ pro horolezce – zdejší výhledy a scenerie jsou nekonečné, pohlcující a nezapomenutelné.
Park o ploše 3500 km2 se rozkládá na jižním konci masivu Jižních Alp. Táhne se v délce 140 km od Haastova průsmyku po zalesněný hřeben Humboldt Mountains nad jezerem Wakatipu. Nalezneme tu nejrůznější prostředí – od ledovci pokrytých vrcholů a sněhových plání, kolmých skalních strží a horských luk až po zalesněné rokle a klidné říční nivy.
Nejznámější části parku leží na jeho protilehlých koncích – prvotřídní Routeburn Track na jihu, oblast Makarora a široké ledovcové údolí Matukituki na severu. Na území parku se také hospodaří – na půdě pronajímané farmářům vládou se pasou tisícihlavá stáda ovcí, nejčastěji plemene High Country Merino, jehož vlna proslavila Nový Zéland po celém světě.
Národní park je pojmenován podle ctižádostivě se vypínající třítisícovky – Mt Aspiring (3027 m) je nejvyšší a nejvíce ledovci pokrytá hora mimo národní park Mt Cook, kde se jinak nachází většina respektovaných horských velikánů. Její vrchol se zvedá 700 m nad největší ledovce parku – Bonar, Therma a Volta odtud stékají do proslulých údolí Waipara, Arawhata a Waiatoto.
Maoři dobře věděli o existenci hory Mt Aspiring už před staletími – znali ji pod jménem Tititea (Třpytící se vrchol). V oblasti dnešního národního parku hledali cenný nerost pounamu (jadeit). Po příchodu Evropanů byla většina vhodného území pozdějšího parku přeměněna na farmy a důkladně prozkoumána při hledání zlata a minerálu scheelitu.
Tradiční vstupní branou do národního parku je malá obec Glenorchy na konci silnice z Queenstownu. Turistům poskytuje veškerý servis jako poslední zastávka před několikadenním dobrodružným putováním. Dvě dopravní společnosti, slušný kemp s malým infocentrem a smíšeným obchodem, motel, dvě hospody a vynikající kavárna, v případě nouze lékař a sídlo místního týmu Úřadu ochrany přírody (DOC) – to vše zajišťuje bezproblémový přesun návštěvníků z civilizace do divočiny a zpět. Najdete zde také několik cestovních kanceláří a provozovatelů turistických atrakcí. Před necelými 150 lety to však v Glenorchy vypadalo podstatně jinak…
Původně převážně skotská osada založená roku 1864 sestávala v prvních letech své existence z několika budov sloužících pastevcům a pracovníkům na vznikajících farmách. Do povědomí veřejnosti se dostala koncem 80. let 19. stol. díky objevení zlatých ložisek v naplaveninách okolních řek. Do vsi překotně vtrhla zlatá horečka a přivedla s sebou davy prahnoucí po rychlém zbohatnutí. Zlato se tu vytěžilo během několika málo let, ale skutečným převratem byl pro Glenorchy nález scheelitu. Tento minerál, chemicky wolframan vápenatý, byl pojmenován po švédském chemikovi C. W. Scheelem, který z něj v 18. století jako první izoloval kyselinu wolframovou. Scheelit objevili v podstatě náhodou v tenkých, nesouvislých vrstvách různě rozmístěných v břidličnatých horách kolem Glenorchy již první zlatokopové, komerčně se začal těžit až po roce 1902. V nejproduktivnějších letech poskytoval scheelit obživu většině mužské populace v Glenorchy. Poslední pokus o zachování těžby v roce 1968 neuspěl, a tak veškerá aktivita v Richardson Mountains zcela utichla. Vlastně – zase tak docela ne… Celá oblast je protkána sítí stezek vybudovaných buldozery, které nejen připomínají dřinu zašlých časů, ale využívají se také jako turistické treky. Oblasti se maorsky říká Whakaari (Vyzdvižená země) a díky neotřele zpracované naučné stezce se tu můžete vydat i po stopách místní historie.
Přes zajímavou minulost se však do národního parku Mount Aspiring nepřijíždí za historií, ale hlavně za horskou turistikou. Stačí obout trekové boty, dobře se vybavit vhodným nepromokavým oblečením, zásobou jídla a především nezbytnými informacemi – a ponořit se do zeleně pabukových hvozdů. Na některé túry se může vydat i absolutní „greenhorn“ – platí to třeba pro skvěle udržovaný Routeburn Track. Většina túr si však zaslouží velkou dávku respektu. Stejně jako jinde na Novém Zélandu, i zde jsou turistické stezky pod správou DOC, který dohlíží na jejich údržbu i na bezproblémový provoz horských chat, o nichž se předpokládá, že v nich během svého pochodu přespíte. K tomu je třeba si předem zakoupit lístky, které jsou k dostání v informačních centrech spravovaných rovněž DOC. Najdete je v každém větším městě a před plánovanou túrou je více než vhodné je navštívit – kromě lístků na přespání tam dostanete také aktuální informace o počasí, stavu cest i výšce hladin toků, přes které budete přecházet. Chaty jsou velmi jednoduché, obvykle sestávají ze společenské místnosti, kuchyňky se dřezem a tekoucí vodou a samostatné ložnice s palandami a matracemi. Toalety jsou převážně suché, na trecích vyššího standardu splachovací. Na většině chat pracují správci (wardens), kteří se starají o jejich údržbu, vybírají od turistů lístky a obvykle také s nadšením vyprávějí o dané lokalitě.
Nejkomfortnější treky (kategorie Great Walks), kde kromě dalšího vybavení najdete v chatách v sezoně dokonce i plynové vařiče, spadají pod rezervační systém DOC a bez předchozí rezervace se na ně nedostanete. Rezervaci je možno provést online na internetových stránkách DOC nebo přes některou z cestovních kanceláří, což je pro našince téměř jediná šance, neboť většina míst je obsazena i půl roku předem.
Do této kategorie treků patří i synonymum novozélandské přírodní krásy – již zmíněný Routeburn Track. Jeho jméno se často mylně překládá jako Spálená stezka, slovo burn je však skotským výrazem pro potok a v regionu se vyskytuje často. Routeburn Track lze absolvovat z obou stran – buď od nově vybudovaného přístřešku DOC asi 20 km od Glenorchy, nebo z místa zvaného The Divide na silnici ke světoznámému fjordu Milford Sound. K oběma místům je třeba mít zajištěnu dopravu – na hodné řidiče se nedá vždy spoléhat a nechávat auto na některém z přilehlých parkovišť se nemusí pokaždé vyplatit. Celá túra měří 32 km a vede průsmykem Harris Saddle/Tarahaka Whakatipu v nadmořské výšce 1255 m. Obvykle na něm pohodlnou chůzí strávíte tři dny a dvě noci, ale dopřát si můžete i několik bočních treků – nádherné výhledy do údolí řeky Hollyford se otevírají ze skalnatých výšin vrcholku Conical Hill, do nížin řeky Routeburn se podíváte díky odbočce do North Branch, případně si můžete vychutnat pohled na malebná jezírka na náhorní plošině Key Summit. Routeburn Track lze také kombinovat s dalšími populárními treky okolo jezera Wakatipu – přechodem přes Greenstone Saddle se dostanete na okruh Greenstone-Caples Tracks, z něhož se dá pokračovat do rozlehlých plání před Mavora Lakes. Náročnější variantou může být přechod přes Sugar Loaf do strmého údolí řeky Rockburn a dále k jezeru Sylvan. Na všechny tyto treky je ideální se vybavit mapami s měřítkem 1 : 50 000, které jsou k dostání v každém infocentru DOC.
Routeburn Track absolvuje během jedné letní sezony přes 20 000 turistů. Pokud netoužíte po tom, abyste každých 10 minut někoho potkali, měli byste vědět, že ve stejné oblasti existuje neméně atraktivní, ale stále ještě méně obsazovaný Rees-Dart Track. Tato velmi scénická, na fyzickou kondici o něco náročnější túra vás během 4–5 dní provede přes úchvatná údolí řek Rees a Dart, kolem velkolepé dominanty – hory Mt Earnslaw a přes minimálně jedno sedlo (Rees Saddle, 1447 m). Podle chuti či počasí na ní můžete strávit v horských chatách 3–4 noci. Během cesty se totiž nabízí ještě výstup kolem ledovce Dart Glacier do sedla Cascade Saddle. Tento boční trek je však pouze pro zkušené turisty – za pěkného počasí tu o nic nejde, ale kvůli mnoha potokům se zejména za jarního tání a silných dešťů stává cesta velmi riskantní. Nedávné úmrtí mladé turistky, která podcenila rozbouřený potok, je toho smutným dokladem…
Rees-Dart Track nabízí bezkonkurenční zážitek v podobě drsnějšího putování opravdovou divočinou. Jeho provoz je omezen na hlavní letní sezonu, kdy nehrozí lavinové nebezpečí v jinak velmi aktivní zóně. Prudké skalní stěny jsou častými lavinami doslova vymleté a trek vede přes mnoho z nich.
Před každou horskou túrou je velmi užitečné vyplnit jednoduchý dotazník Intention Form – uvedete v něm jméno, směr zamýšlené cesty, kolik lidí jde s vámi, jak dlouho budete na cestě a zejména, kdy se plánujete vrátit. Pro zahájení jakékoliv záchranné akce je rozhodující tzv. Panic Day – den, kdy už jste o sobě měli dát určitě vědět. Spodní část formuláře si ponecháte, horní před cestou vhodíte do určené schránky DOC. Po skončení cesty pak do schránky vhodíte také druhou část dotazníku, čímž potvrdíte, že jste se v pořádku vrátili.
Stejně jako kdekoliv jinde na Novém Zélandu, i tady vás může zaskočit počasí. Je to dokonce více než pravděpodobné. Pokud vám však zrovna nebude štěstí přát a obloha se bude mračit, neklesejte na mysli. Říká se, že zážitek má být především silný – a o takové v národním parku Mount Aspiring opravdu nouzi mít nebudete.
Další články z vydání o Novém Zélandu zde