Statistika uvádí, že z pěti milionů turistů, kteří v průměru každý rok zavítají na Tenerife, se jich více než tři miliony vydá na kratší či delší výlet do národního parku Teide. Srovnatelnou návštěvnost nemůže vykázat žádné jiné chráněné území Španělska, a proto i kdybychom o Teide jinak nevěděli zhola nic, už samotný tento fakt by nás měl upozornit, že jde o mimořádně atraktivní oblast. Skutečně to tak je, svojí atraktivitou Teide určitě patří do celosvětové Primera Division, řečeno hezky španělsky fotbalově.

V časech pionýrských atlantických plaveb sloužil sopečný kužel Pico del Teide (3718 m n. m.) námořníkům jako jedinečný maják, viditelný ze stakilometrových vzdáleností. Dlouho jej považovali za nejvyšší horu světa, a i když později vešly ve známost vrcholy až osmitisícové, nakonec se ukázalo, že se vlastně zase až tak nepletli. Pokud totiž změříme výšku Teide namísto od mořské hladiny ode dna, z něhož vyrůstá, dostaneme se k hodnotě okolo sedmi a půl kilometru. Jak se běžně uvádí, s takovouto výškou by Teide měla být třetí nejvyšší sopkou na zeměkouli, hned po havajských štítových sopkách Mauna Kea a Mauna Loa.

Většina dnešních lidí spatří poprvé Teide z paluby letadla a při pohledu z ptačí perspektivy začne podvědomě – a nutno dodat, že vcelku pochopitelně –, považovat celý ostrov za výsledek její sopečné činnosti. Skutečnost však byla mnohem komplikovanější, žhavé podzemní síly tady hrály se zemským povrchem miliony let dlouhou a dost složitou hru, v níž se Teide stala trumfem vyneseným geologicky vzato teprve před nedávnem. Tenerife se ukázalo poprvé na božím světle zřejmě v období mezi osmi až sedmi miliony let, kdy se během série podmořských erupcí vynořily z moře tři sopečné ostrůvky, které dnes tvoří základ tří cípů trojúhelníkovitého ostrova – jde o pohoří Teno, Anaga a o lokalitu Adeje. Přibližně před třemi miliony let začala další fáze silné sopečné aktivity, jež postupně prostor mezi ostrůvky vyplnila. Současně zde vznikla velká centrální sopka, jejíž vrcholová klenba se nakonec zhroutila a na tomto místě se otevřela obrovská kaldera, zvaná dnes El Circo de Las Cañadas. Impozantní stratovulkán Pico del Teide a spolu s ním i sousední nižší sopečný vrchol Pico Viejo (3135 m) vyrostly v severní části kaldery teprve v období posledního čtvrtmilionu let.

Při formování ostrova docházelo v podzemí k procesům, jež měnily složení magmatu, takže na povrch se průběžně dostávaly horniny různého složení, a tedy i různých vlastností a vzhledu. Za spolupůsobení erozních procesů se na tomto pestrém podloží vyvinula krajina místy až pouštního charakteru, fascinující tu nezvyklou barevností, jinde zas členitostí nebo často až divokostí, v každém případě však něčím neustále připomínající hrozivou sílu své podzemní pravlasti. Již v roce 1954 byl v kaldeře a přilehlém okolí vyhlášen národní park (Parque Nacional del Teide), který s plochou 190 km² zabírá téměř 10 % celkové rozlohy Tenerife. Výjimečnost tohoto území se pak dočkala ještě dalšího ocenění v roce 2007, kdy byl park zapsán jako přírodní památka na seznam Světového dědictví UNESCO.

Do parku se lze dostat po kvalitní asfaltce, která přes území kaldery spojuje Orotavu na severním pobřeží s obcí Vilaflor, dostupnou několika silnicemi od pobřeží jižního. V obou směrech se jede dlouho do kopce, neboť hranice parku jen málokde klesá pod dvoutisícovou nadmořskou výšku. Tato hranice více méně odpovídá horní hranici výskytu endemické borovice kanárské, jejíž porosty tvoří kolem Teide prstenec, chráněný jako přírodní park Corona Forestal (Lesní koruna). Jehlice těchto stromů dorůstají až do třiceticentimetrových délek, aby mohly získat z ovzduší co nejvíce vláhy, které se kořenům v půdě mnohde moc nedostává. Pozoruhodná je také odolnost kanárských borovic vůči požárům – když jim shoří koruna, jehličí vyroste přímo z ohořelého kmene, což umožní stromu nadále dých…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tenerife