Málokdo z turistů směřujících do Neapole se dnes trmácí po druhořadých silnicích nad pobřežím u Pozzuoli, které ho přivedou k opěvované vyhlídce z pahorků nad Posillipem. Tam je však po zásluze odměněn: mořskou zátoku přímo pod ním, hemžící se zámořskými i výletními loděmi a bělající se plachtami plachetnic, vroubí rozsáhlá městská aglomerace s impozantní siluetou Vesuvu, přesně jako na pohlednici. Takže honem poslat pár selfíček kamarádům a pak, konečně spokojeni a v duchu slavného rčení, můžeme opustit vezdejší svět…
Většina turistů však dnes přijíždí od dálničního sjezdu při severní straně města nebo z letiště, což vyjde nastejno, a neutěšená periferie jim na nějaké slastné umírání rozhodně nedá pomyslet. Ale je zde ještě jedna možnost, i když pro nás méně obvyklá: vychutnat si příjezd do Neapole z paluby lodi. I pro účel našeho vyprávění je to cesta daleko nejlepší: Nejvýraznější dominanty města i nejdůležitější pamětihodnosti máme před sebou jako na dlani.
Nejprve to nejnápadnější, co mělo být v dávné minulosti působivé i pro oči různých nevítaných návštěvníků od arabských pirátů až po admirála Nelsona – tři mohutné pevnosti chránící město. Na vrcholu kopce nad Neapolí se tyčí Castel SantʼElmo (pevnost sv. Erasma), rozlehlý komplex s kanónovými střílnami, založený už v roce 1329 a vylepšovaný až do 19. stol., byť dnes, částečně zastíněn bělostným barokním areálem kartuziánského kláštera (Certosa di San Martino, nyní sídlo Národního muzea), nevypadá už tak hrozivě jako před staletími.
O to působivější stavba nás vítá hned u přístavu, na úrovni nábřeží – obrovský gotický Castel Nuovo (nový hrad), jemuž při jižním konci přístavu sekunduje Castel dellʼOvo (vaječný hrad) na skalnatém ostrůvku spojeném s pevninou později nasypanou šíjí a malým mostem. Ten je z obou starší, jeho počátky spadají už do římského období, jemuž vděčí i za své jméno. Odvozuje se od zázračného vajíčka, které prý dal do jeho zdí zazdít básník Vergilius, aby chránilo pevnost před pohromami. Na ostrůvku se střídaly stavby nejrůznějšího určení. Svoji villu zde vlastnil například legendární hostitel Lucullus, bývala tu malá pevnůstka, vězení (v roce 476 ho údajně poznal i sesazený císař Romulus) a v raném středověku klášter. Dnešní podobu dali ostrůvku až Normani ve 12. stol., když zde vystavěli nedobytnou pevnost. Objednal si ji sicilský král Roger II. a znám je i její architekt, jistý mistr Buono, mj. též tvůrce slavné kampanily v Benátkách. Ve shodě s nepravidelným tvarem skaliska má pevnost nepravidelný půdorys, ale to bylo v raném středověku skoro pravidlem.
Až daleko později se i na tak účelových stavbách, jakými byly hrady, začala uplatňovat estetická hlediska – a to byl případ první pevnosti z této dvojice. Castel Nuovo je zhruba o sto let mladší, z doby Anjouovců, kteří už na rozdíl od normanských králů nesídlili v Palermu, ale v Neapoli, a v letech 1279–1282 zde založili svůj „nový hrad“ – v podstatě ve stejném duchu, v němž přestavěli Castel dellʼOvo. Za jejich aragonských nástupců v 15. stol. však už neodpovídal představě o skutečné královské rezidenci, a tak ho král Alfons I. (v Aragonii toho jména pátý) v letech 1445–1453 nechal přestavět podle projektu katalánského architekta Guglielma Sagrery do podoby tehdy oblíbeného „kastelu“, tedy hradu na pravidelném půdorysu kolem ústředního dvora, s věžemi na nárožích. Jen pro přesnost uveďme, že castello je sice italský výraz pro hrad obecně (jako francouzský château), ale v češtině tak označujeme právě tento typ stavby, u nás známý např. z původní podoby Konopiště.
Na volném prostranství vznikl celkem pravidelný a již „úhledný“ hrad, ale i to zřejmě bylo málo pro reprezentaci tehdejších vladařů, protože krátce nato, v letech 1455–1468) ho Alfonsův syn Ferrante (Ferdinand I. Aragonský) na počest otce obohatil nádhernou vstupní branou koncipovanou na způsob římského triumfálního oblouku. I když ten, stísněný zde mezi dvěma věžemi, se musel spokojit s umístěním oblouků do dvou podlaží nad sebou. Ve výčtu místních památek patří k nejvýznamnějším, a proto si alespoň stručně připomeňme, že jeho bohatá – již renesanční – výzdoba sochami a reliéfy z bílého mramoru připomíná Alfonsův příjezd do města roku 1442. Neméně zajímavé jsou také interiéry jako původní gotická kaple ze 14. stol. nebo sál baronů, kde nechal Ferdinand v roce 1487 při hostině pozatýkat a pak povraždit elitu anjouovské šlechty a jejích sympatizantů.
Ze skrovných zbytků středověkého opevnění Neapole lze připomenout ještě osamocenou věž při ulici, po níž možná budeme projíždět cestou do centra (Torre la Brava)…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Neapolský záliv/Amalfské pobřeží