Pokud někoho alespoň trochu zajímá příroda a zvířata zvláště (a proč jezdit do Jižní Afriky, kdyby ne), pak nutně musí navštívit Krugerův národní park. Navzdory kráse nejrůznějších menších rezervací a jejich obyvatel je to právě nejrozlehlejší a nejstarší z jihoafrických národních parků, který nabízí komplexní zážitek i největší počet druhů zvířat a rostlin, jež v něm lze spatřit.
Nemůžete ji přehlédnout. Když jedete od Hazyview k bráně Paula Krugera, přejedete řeku Sabie a hned za ní vpravo od silnice, pár desítek metrů před branou, stojí pomník od jihoafrického sochaře Coerta Steynberga – nestejně vysoké žulové bloky a na nich ze stejného materiálu v nadživotní velikosti hlava „starého lva z Transvaalu“ nebo také „strýčka Paula“ hrdě hledící příchozím do očí. Prezident tehdejší búrské Jihoafrické neboli Transvaalské republiky Paul Kruger má být na co hrdý. Když 26. března 1898 vyhlásil v oblasti mezi Krokodýlí řekou a řekou Sabie, tedy v nejjižnější necelé šestině dnešního národního parku, „vládní park divoké zvěře“, později známý jako rezervace Sabie, asi sám netušil, jaký význam pro ochranu africké přírody tento jeho čin jednou bude mít.
Krugerův národní park (KNP) má ve své dnešní podobě rozlohu 19 623 km2, takže je velký skoro jako celé Slovinsko nebo dvě třetiny Belgie. Jde o protáhlé území dlouhé od severu k jihu 360 km, zatímco od západu k východu měří v nejširší jižní části jen 65 km. Pouhých 12 km od brány Paula Krugera leží Skukuza, největší z 12 hlavních kempů na území parku. Na stěně budovy recepce je tam umístěna deska s třemi bustami „našich zakladatelů“, jak praví nápis pod nimi. Uprostřed poznáváme charakteristický portrét Paula Krugera, jehož plnovous je nezaměnitelný, ale kdo jsou ti další dva muži? Ten s brýlemi vlevo je Piet Grobler, prasynovec Paula Krugera a ministr zemědělství, který v roce 1926 prosadil v jihoafrickém parlamentu zákon o národních parcích. Z rezervace Sabie se stal KNP prezentovaný Groblerem coby zhmotnění Krugerovy dávné vize. V následujícím roce byl národní park otevřen pro turisty, i když v té době ještě nenabízel prakticky žádnou infrastrukturu. Za vjezd jednoho automobilu se vybíral poplatek ve výši jedné libry a ta auta, která v roce 1927 do parku přijela, byla celkem tři. Koho by tehdy napadlo, že za sto let se bude roční počet návštěvníků parku pohybovat kolem milionu!
Vpravo od Krugera, s typickým baretem na hlavě, je James Stevenson-Hamilton. Nikdo jiný se v jejich začátcích nezasloužil po praktické stránce tolik o rezervaci Sabie a KNP jako tenhle v Dublinu narozený Skot, který přišel do Jihoafrické republiky poprvé v roce 1888 s britskou kavalerií a už tehdy ho uchvátila zdejší příroda a zejména zvířata. Přesto se ještě vrátil do Británie, ale když se o deset let později ocitl na jihu Afriky v rámci druhé búrské války znovu, po jejím skončení tu už zůstal navždy. V roce 1902, ve svých 34 letech, se stal prvním strážcem (rangerem) v rezervaci Sabie a v této funkci působil neuvěřitelných 44 let. Svou práci bral nesmírně vážně, dokonce tak, že když narazil na dva pytlačící policejní důstojníky, neváhal je zadržet a usvědčit. Podobnými činy si rychle získal respekt a místní Tsongové mu dali přezdívku Skukuza (siKhukhuza), kterou lze přeložit jako „ten, který zametá do čista“, případně „ten, kdo všechno obrací vzhůru nohama“ anebo prostě „nové koště“. V roce 1936 byl na jeho počest touto přezdívkou pojmenován kemp u mostu přes řeku Sabie. Místo, které dnes dokáže ubytovat na tisíc turistů a kde sídlí i správa národního parku, připomíná Stevensona-Hamiltona, který se významně zasloužil i o rozšíření národního parku do jeho dnešních hranic, nejen bustou, ale také pamětní knihovnou s úctyhodnou sbírkou ochranářské a ekologické literatury a různých memorabilií. Jihoafrický zoolog John Hewitt již v roce 1926 pojmenoval na jeho počest nový druh gekona (Lygodactylus stevensoni). Traduje se, že když Stevenson-Hamilton v 90 letech zemřel, staří pamětníci z okolních vesnic, z nichž některé poslal svého času za pytláctví do vězení, komentovali jeho smrt slovy „odešel velký muž“.
Stručný návod k použití parku
Východní hranice KNP je zároveň státní hranicí mezi Jižní Afrikou a Mosambikem, přičemž v severní polovině navazuje na mosambické straně národní park Limpopo. V této části jsou dva hraniční přechody, které ale pro turisty cestující pouze po Jižní Africe nemají jako vstupní brány do KNP význam. Kratičká severní hranice KNP na řece Limpopo je současně státní hranicí mezi Jižní Afrikou a Zimbabwe. Turisté tak mají k dispozici pro vjezd do KNP sedm bran na západní a dvě brány na jižní straně parku.
Jižní část KNP je turisticky rušnější než severní, je zde větší koncentrace velkých kempů a také je to sem nejblíže z Johannesburgu či Pretorie. Kempy nabízejí noclehy v různých typech chatek a bungalovů, k tomu kempovací místa a místa pro karavany, je v nich až na výjimky restaurace a obchod, někdy třeba i bazén a další turistické vymoženosti. Jsou oplocené a jejich brány se na noc zavírají. Tím se dostáváme k často kladené otázce: Je třeba na území parku nocovat, když ho lze navštívit také jako tzv. jednodenní návštěvník? Rozhodnout se musí každý sám, osobně si ale myslím, že minimálně jedna noc v parku stojí za to. Proč? Ubytování mimo park bude možná levnější, ale i tady platí, čím blíže k parku, tím vyšší cena. A nevýhodou je čas strávený na cestě do parku, který znamená buď opravdu velmi brzké vstávání, nebo zbytečné zkrácení doby na pozorování zvířat. Brány parku se otevírají v letní polovině roku (říjen–březen) v půl šesté, v ostatních měsících v šest ráno, nějaký čas zabere registrace a placení vstupného… Doba největší aktivity končí u denních zvířat kolem desáté dopoledne a znovu začíná po třetí, kolem půl čtvrté odpoledne, přičemž brány parku se zavírají ve vrcholném létě v půl sedmé večer, jinak už v šest a v zimě ještě o půl hodiny dříve. Samozřejmě to neznamená, že byste od deseti do tří neviděli vůbec nic, ale vesměs to budou zvířata odpočívající či spící. Když nocujete v některém z kempů, můžete si trochu přispat, případně od listopadu do ledna, kdy svítá nejdřív, vyjet do parku už o hodinu dřív, než se otevřou jeho vnější brány, protože brány kempů se otevírají v těchto měsících už v půl páté. Další výhodou je, že se můžete vydat na safari při západu slunce nebo na noční safari s některým z místních touroperátorů, kteří nabízejí své služby v kempech.
A ještě jedno upozornění – parkem jezdíte v tom vozidle, kterým jste do něj přijeli. Zdánlivou samozřejmost si člověk někdy uvědomí, až když je pozdě. Z mikrobusu s tónovanými skly moc efektních snímků zvířat nepořídíte, z velkého autobusu bez možnosti otevření oken také ne. Pak stojí za úvahu, zda se s místním průvodcem nevydat v otevřeném voze i na klasické denní safari. Maximální povolená rychlost na asfaltových silnicích je 50 km/h, na ostatních cestách 40 km/h, jako průměrná rychlost se počítá se zastávkami na pozorování zvířat s 25 km/h. I na to je třeba myslet, abyste včas před uzavřením bran dojeli do kempu, kde máte rezervované ubytování, nebo v případě denní návštěvy park opustili. Pro ilustraci – kdybyste chtěli přejet z nejjižnějšího vel…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jihoafrická republika