Jihoafrická republika

95.00 

Svou mnohotvárnou současností i složitými dějinami je Jihoafrická republika jedinečná země, vymykající se srovnání s kteroukoli jinou. I když se oficiálně řadí mezi rozvojové země, nemalá část jihoafrické relity nepochybně patří do vyspělého světa.

Katalogové číslo: jihoafricka-republika-2 Kategorie: , , GTIN: 977121381923912

Jihoafrická republika
Za pár měsíců uplyne 30 let od prvních všerasových demokratických voleb v dějinách Jižní Afriky, které se staly nejviditelnější tečkou za obdobím apartheidu. Jižní Afrika se vrátila do společenství demokratických států světa a také se naplno otevřela turistům.

Osm měsíců po oněch volbách, které, jak se postupně ukazovalo stále zjevněji, zase tak úplnou tečkou nebyly (ale to by bylo na dlouhé povídání), jsem do Jižní Afriky vedl poprvé poznávací zájezd. V Johannesburgu nás vítal (černý) představitel místního turistického úřadu coby (prý) první českou skupinu vůbec, naše (bílá) průvodkyně se starala o (černého) řidiče našeho autobusu tak obětavě, že by mu snad i pot z čela utírala, a její óda na řidičovy schopnosti, když nás do hotelu v Mpumalanze dovezl za hustého deště, dosahovala kvalit homérského eposu. V jedné lodgi (specifický typ turistického ubytování v blízkosti či uvnitř národních parků a rezervací) nastoupil vždy na začátku večeře do jídelny veškerý (černý a barevný) kuchyňský personál v čele s (černým) šéfkuchařem monumentální postavy, který strávníkům představil, co všechno pro ně připravil. Optimismus, naděje a dobrá vůle byly po celé trase končící až v Kapském Městě všude takřka hmatatelné. S plynoucími léty jich při dalších cestách evidentně ubývalo. Ukázalo se, že vytvoření onoho vysněného „duhového národa“ s lidmi z různých etnik a odlišné barvy pleti žijícími spokojeně vedle sebe nebude tak snadné, jak se mohlo v postapartheidové euforii zdát – a už vůbec ne rychlé.

Co se v čase nemění, to je úchvatná krása Jižní Afriky, ztělesněná ve sloganu „Celý svět v jedné zemi“, s nímž South African Tourism, vládní marketingová agentura propagující Jižní Afriku jako turistickou destinaci, vstoupila před 30 lety na mezinárodní trh. I když aktuální heslo zní Live Again! (Znovu žít!), to původní platí stále. Ačkoli v reklamě tak nějak automaticky počítáme s jistou nadsázkou, v tomhle případě nemusíme. Kromě polární krajiny má Jižní Afrika skoro všechno, včetně tradičních vyslanců chladných krajů v podobě tučňáků a lachtanů. O přírodních krásách, jež jsou pro většinu turistů hlavním důvodem k návštěvě, se dočtete v následujících článcích. Jenže pokud omezíme Jižní Afriku jenom na ně, zůstaneme nutně pouze na povrchu. Ten, kdo chce Jižní Africe alespoň trochu porozumět, musí se seznámit i s její historií a životem jejích obyvatel. Třeba už jen proto, aby zjistil, že jihoafrický národ je ještě duhovější, než se na první pohled může zdát. Ostatně, jaký pro to najít lepší důkaz než skutečnost, že demokratická ústava z roku 1996 v zemi zakotvuje 11 oficiálních jazyků, k nimž letos přibyl specifický dvanáctý – jihoafrický znakový jazyk.

Na území Jižní Afriky se nacházejí významné paleontologické lokality s fosilními nálezy hominidů. Po „taungském dítěti“, lebce mladého australopitéka afrického, přišly nálezy v jeskyních Sterkfontein a jejich okolí v dnešní provincii Gauteng – nejslavnější „Little Foot“ a „Mrs. Ples“ patří opět australopitékům (u prvního to není zcela jisté), ale pocházejí odtud i první známé fosilie nového druhu Homo naledi, vědecky popsaného v roce 2015. Jihoafričané označují oblast kolem Sterkfonteinských jeskyní jako „kolébku lidstva“ – v letech 1999 a 2005 byla spolu s dalšími lokalitami zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO jako „Naleziště fosilních hominidů v Jižní Africe“.

První přítomnost moderního člověka, tj. druhu Homo sapiens, v Jižní Africe spadá do období zhruba před 44 000 lety. Nálezy patří k etniku Sanů (později označovaných bílými kolonizátory jako Křováci). Kolem přelomu letopočtu dorazili na jih Afriky Khoikhoiové (v mluvě evropských osadníků Hotentoti), o jejichž původu se stále vedou spory. Někteří etnologové proto obě skupiny označují souhrnně jako Khoisany. Dohromady dnes tvoří necelé procento z celkových 62 milionů obyvatel Jižní Afriky. Dalším zásadním momentem je příchod černošských kmenů bantuské jazykové skupiny. Na území dnešní Jižní Afriky se jejich první část dostala ve 4.–6. stol., a to ve dvou skupinách. Jednu tvořily národy z jazykové skupiny Nguni, které se původně usadily zejména u východního pobřeží a jejichž potomky jsou dnešní Xhosové (asi 8 mil. osob) a vůbec nejpočetnější jihoafrické etnikum Zuluové (11 mil.). Do stejné jazykové skupiny patří i národ Ndebele (1 mil.) a Svazijci (1,3 mil.). Druhou skupinu tvořily národy z jazykové skupiny Sotho-Čwana usazené více ve vnitrozemí, z nichž vzešly dnešní etnické skupiny Sotho (asi 4 mil.) a Čwana (rovněž 4 mil.). Kromě nich sem patří i skupina Pedi (někdy označovaná jako Severní Sotho, asi 4 mil.). Ale to není všechno. Spektrum národů, které mluví oficiálními jazyky Jižní Afriky, ještě doplňují Tsongové (asi 2,3 mil.) a malá skupina Venda (jen asi 700 000) – malý ale nemusí znamenat nevýznamný, z této etnické skupiny pochází současný prezident Cyril Ramaphosa.

Do sestavy 11 oficiálních mluvených jazyků chybí ještě afrikánština a angličtina, jež nás přivádějí k dějinám bělošské přítomnosti na jihu Afriky. Portugalci, kteří při hledání námořní cesty do Indie pluli v 15. stol. podél afrického pobřeží jako první, neměli nikdy snahu jih Afriky kolonizovat. Kromě dvou typických kamenných křížů padrões, jež vztyčovali na významných místech, kde jejich lodě přistály, nám zanechali také název nejslavnějšího jihoafrického mysu. Bartolomeu Dias ho sice pojmenoval výstižně cabo das Tormentas (mys Bouří), ale král João II. ho přejmenoval na cabo da Boa Esperança, mys Dobré naděje, coby příslib objevu té tolik vytoužené trasy.

S myšlenkou zřídit na Kapském poloostrově trvalou základnu přišli jako první Angličané, ale král Jakub I. to odmítl. A tak to nakonec byla nizozemská Sjednocená východoindická společnost, která se rozhodla vybudovat v místech pozdějšího Kapského Města stálou stanici, jež bude zásobovat její lodě čerstvými potravinami a vodou. Loď Drommedaris s prvními osadníky v čele s Janem van Riebeeckem přistála ve Stolové zátoce 6. 4. 1652. Už o pět let později povolila Společnost dovezení prvních otroků z Číny, další sem pak proudili z jihovýchodní Asie, od Guinejského zálivu i ze západního a východního pobřeží Afriky. Zároveň stoupal i počet bělošských osadníků, kteří sem postupně začínali přijíždět nejen z Nizozemí, ale i z jiných protestantských částí Evropy – jako první francouzští hugenoti, po nich lidé ze Skandinávie, Vlámska, Švýcarska, Německa… Jako komunikační prostředek jak mezi svobodnými občany (vrijburghers), tak otroky a také stále početnějšími míšenci se prosadila zjednodušená holandština, doplněná některými výrazy z jiných jazyků, čímž se zrodila afrikánština – jazyk, který je dnes třetím nejrozšířenějším v zemi, když jím jako prvním mluví asi 13 % Jihoafričanů.

V 18. a na počátku 19. stol. má svůj původ také pojem Búrové jako souhrnné označení potomků prvních bělošských osadníků v Kapsku. Vznikl z nizozemského boere, „farmáři, sedláci“, resp. trekboere, „trekbúrové“, farmáři, kteří se vydali za hranice Kapské kolonie, ať už kvůli novým pozemkům, nebo proto, že se v autoritářsky spravované kolonii necítili dobře. Dnes se termín Búrové považuje spíše za historický, sami bílí Jihoafričané hovořící afrikánsky dávají přednost označení Afrikánci.

V souvislosti s vývojem v Evropě a ve snaze zabránit ovládnutí Kapska Francií se vylodili roku 1795 ve False Bay Britové a Kapskou kolonii velmi rychle ovládli. Po napoleonských válkách byla kolonie formálně předána Velké Británii, což přineslo několik zásadních událostí. Rozeběhla se britská imigrace na jih Afriky, která vyvrcholila příjezdem asi 5000 osob v roce 1820. Noví kolonisté se usadili východně od Kapské kolonie, v níž Britové zavedli jako úřední řeč angličtinu, potlačovali búrskou kulturu, a když v roce 1834 zrušili otroctví, byla to pro Búry poslední kapka a mnozí se rozhodli z kolonie odejít. Začal „velký trek“ na východ, při němž už jeho účastníkům označovaným jako voortrekkers, „pionýři, průkopníci“, nešlo jen o nové pastviny, ale hlavně o to, aby se dostali co nejdál od britské správy. A tak pronikli až do střední a severovýchodní části dnešní Jižní Afriky, kde nakonec vznikla po dohodě s Brity v roce 1852 búrská Jihoafrická republika (Suid-Afrikaanse Republiek, známá též jako Transvaalská republika). Právě kvůli odlišení tohoto státního útvaru existujícího do roku 1902 od dnešní republiky (afrikánsky Republiek van Suid-Afrika) se pro současný stát doporučuje používat spíše označení Jižní Afrika.

Slušný historicko-etnický zmatek, že? A to jsme ještě pro jednoduchost přeskočili devět pohraničních válek, které se v letech 1779–1879 odehrávaly na hranicích Kapské kolonie mezi bělochy (v prvních dvou válkách bojovali Búrové, pak už Britové) a Xhosy, střety voortrekkerů se Zuluy, které vyvrcholily bitvou na Krvavé řece v roce 1838, anglicko-zuluskou válku v Natalu a vlastně i dvě búrské války, v nichž proti sobě bojovali Angličané a Búrové. Vše skončilo búrskou kapitulací, ale za velmi přijatelných podmínek, a v roce 1910 vyhlášením Jihoafrické unie, kterou tvořily čtyři provincie (původně britské Kapsko a Natal a búrský Transvaal a Oranžský svobodný stát) a která získala postavení jednoho z dominií Britského impéria. V jejím čele stál britský guvernér, ale první předseda vlády i jeho zástupce byli někdejší velitelé búrských jednotek z druhé búrské války. Brzy se ukázalo, že Britové i Búrové jsou ve vztahu k místnímu obyvatelstvu na stejné vlně. Unie od počátku zaváděla a posilovala segregační opatření, podle zákona o půdě z roku 1913 byly zřízeny nové rezervace pro černochy, kteří mimo ně nesměli vlastnit půdu ani si ji pronajímat, o 10 let později následoval zákon o městských oblastech pro domorodce, který kolem měst vytyčoval území, kde směli žít všichni nebílí obyvatelé ve městě pracující – kromě sluhů se totiž po určité večerní hodině nemohli ve městech zdržovat. Po 2. sv. válce vše pokračovalo – zákony o zákazu smíšených manželství či o registraci obyvatelstva (ten rozdělil všechny obyvatele do čtyř skupin – bílé, černé, barevné a indické), vytvoření bantustanů („domovin“), loutkově samosprávných „nezávislých“ území černošského obyvatelstva atd. atd. Zároveň pochopitelně sílilo i protestní hnutí, v jehož čele stála především sociálně-demokratická strana Africký národní kongres. V roce 1961 vystoupila Jihoafrická unie z Britského společenství a prohlásila se republikou. Politika apartheidu pokračovala, odpor byl potlačován stále tvrdšími prostředky. Situace se velmi zvolna začala měnit po polovině 80. let, ale zásadní změny nastaly, až když se novým předsedou vládní Národní strany a prezidentem republiky stal v roce 1989 Frederik Willem de Klerk. Už v únoru 1990 byl zrušen zákaz působení Afrického národního kongresu a dalších politických stran a organizací, po 27 letech byl propuštěn z vězení Nelson Mandela, hlavní postava boje proti apartheidu, o dva roky později získal de Klerk v referendu souhlas bělošského obyvatelstva s chystanými změnami a následně byly zrušeny všechny diskriminační zákony.

A jsme zpátky na začátku článku, u prvních všerasových voleb na jaře 1994. K předchozímu textu ještě jednu poznámku. Jižní Afrika a Namibie jsou jediné země na světě, kde se termín „barevní“, anglicky coloureds, afrikánsky kleurlinge, chápe jako neutrální a přípustný, nikoli jako urážlivý. V Jižní Africe jich dnes žije asi 5 340 000, přičemž až asi na sto tisíc jsou všichni soustředěni v provincii Západní Kapsko, kde tvoří majoritní etnikum (v samotném Kapském Městě je to více než 45 % obyvatel) nazývané Cape Coloureds.

Vybaveni alespoň tímto zkratkovitým přehledem, pochopíme snad trochu lépe současnou Jižní Afriku. Vláda Nelsona Mandely přišla s ambiciózním Programem rekonstrukce a obnovy – do roku 2000 se postavil asi milion domků, které dostaly rodiny žijící dosud v chatrčích z vlnitého plechu, skoro pět milionů lidí získalo poprvé v životě přístup k vodovodní pitné vodě apod., jenže prakticky nic se nepodařilo udělat s vysokou nezaměstnaností a zcela se rozpadla plánovaná pozemková reforma. Po Mandelovi nastoupil do prezidentského úřadu další zasloužilý bojovník proti apartheidu, Thabo Mbeki. Ten obrátil kormidlo s neoliberálním programem, úspornými opatřeními, minimalizací role státu. Jenže očekávaní investoři nepřišli, namísto slibovaného vzniku statisíců nových pracovních míst ročně jich milion zanikl, ale tou největší katastrofou nejen ekonomickou, ale také sociálně lidskou bylo to, jakým způsobem se Mbeki (ne)postavil šířící se epidemii AIDS. Za vše hovoří přezdívka jeho ministryně zdravotnictví „doktorka červená řepa“, kterou dostala podle navrhované terapie.

Myslíte, že už nemohlo být hůře? Ale mohlo. Boj s AIDS nabral správný směr ihned po odstoupení Mbekiho za přechodného prezidenta Motlantheho a pokračoval i za řádně zvoleného Jacoba Zumy. S ním ovšem v míře těžko představitelné vstoupily do jihoafrické společnosti klientelismus, korupce, zneužívání státních financí, nefunkčnost státní správy v důsledku neschopnosti úředníků vybíraných podle zásluh z řad členů vládního Afrického národního kongresu, úzké vztahy prezidenta s některými podnikateli, zejména indickými bratry Guptovými. Jihoafrický novinář Pieter-Louis Myburgh o tom v roce 2017 vydal knihu s všeříkajícím názvem „Republika Guptů – Příběh ovládnutí státu“. O „převzetí“ či „ovládnutí“ státu se lze dočíst i v češtině a v lehčím žánru – v pozadí hlavního příběhu to dobře zachycuje jihoafrický spisovatel Deon Meyer ve svých nejnovějších detektivkách Poslední lov a Temný proud. Zuma, který rok před koncem svého druhého funkčního období náhle odstoupil, čelil obviněním z korupce, vydírání a praní špinavých peněz už jako Mbekiho viceprezident. Po jeho zvolení prezidentem se tyto procesy zastavily, ale nyní jsou opět v běhu, přičemž k nim přibyla další obvinění z doby Zumova prezidentování. Konec soudních jednání se ale zdá být v nekonečnu…

A tak se naděje upíná k Cyrilu Ramaphosovi, jedenasedmdesátiletému Mandelovu mladšímu spolubojovníkovi, úspěšnému podnikateli, který rozumí ekonomice. Nemá to lehké. V žádné jiné zemi na světě asi nezeje tak obrovská propast mezi chudobou a bohatstvím, neexistuje tak velká nerovnost ve společnosti z hlediska příjmů a možností. Ekonomové předpovídají, že více než polovina dnešních dětí v Jižní Africe nebude mít v celém svém budoucím životě jistotu stálého zaměstnání. Můžeme jen držet Jižní Africe palce. A těšit se z její krásy, byť pouhým slabým rýpnutím pod líbivý povrch získává třicet let po pádu apartheidu posmutnělý nádech nevyužité příležitosti.

 

Jihoafrická republika