Pico de Orizaba je na míle vzdálen rušnému lidskému dění a působí jako klidný, nenápadný stařík, který se již dávno zřekl své vlastní osobnosti. I jeho původní jméno Citlaltépetl, aneb Hvězdná hora, si jen málokdo vybaví a svět jej zná především jako „Horu u Orizaby“.
Citlaltépetl leží ve státě Veracruz, ve východní části transmexického sopečného pásu. Vyrůstá z hlubinného zlomu, který odděluje náhorní plošinu od pobřežních planin, a jako král už po dlouhá léta blahosklonně shlíží na své rozsáhlé území. Za jasných dnů lze z jeho vrcholku spatřit 100 km vzdálenou hladinu Mexického zálivu na východě i horské milence Popocatépetl a Ixtaccíhuatl na západním obzoru.
Se svými 5610 metry nadmořské výšky je Hvězdná hora nejvyšší v Mexiku a třetí nejvyšší v celé Americe – po Mount McKinley (6194 m) a Mount Logan (5951 m). Její vrchol, dokonalý zasněžený kužel, pokořili v roce 1848, jako první v psané historii, F. Maynard a G. Reynolds. Od té doby hora zlákala mnoho dalších. Ne vždy je však ke svým návštěvníkům milostivá a zejména její severní cesta má na svědomí řadu životů. Hvězdná hora také nebyla vždy jen obrazem klidu a míru. Její dlouhý životopis je plný bouřlivých sopečných erupcí. Jen za posledních 13 tisíciletí vyvrhla tuny lávy, prachu a nezpevněných sopečných vyvrženin (pyroklastik), které se valily do říčních údolí a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Při všech těchto erupcích, k nimž docházelo v intervalech 1000 až 2000 let, postupně rostl i sopečný kužel, který je složený ze střídajících se vrstev lávy a popela, a proto se řadí k sopečnému typu takzvaných stratovulkánů. Dnes má úctyhodné rozměry – kolem 1500 m do výšky a 4000 m v průměru u základny.
K poslednímu velkému výbuchu došlo, s ohledem na věk sopky, poměrně nedávno, před 3400 lety. Vůbec naposledy se pak hora ozvala roku 1687. Tehdy z ní ovšem uniklo jen trochu sopečného prachu a od té doby o sobě nedala vědět. Zcela jistě to však nebylo její poslední slovo a geologické prognózy naznačují, že tato zdánlivě neškodná sopka se může znovu probudit.
Jestli se poklidný Citlaltépetl ještě kdy stane „popocatépetlem“ neboli „kouřící horou“, je zatím ve hvězdách – až tam, kam také sahá jeho vrcholek, který se tyčí nad okolní krajinou jako prostředník mezi nebem a zemí. Lidé, kteří Hvězdnou horu pojmenovali, ji takto vnímali. Uctívali ji s vědomím, že z nadzemských sfér přináší déšť, hromy i blesky, stejně tak jako hvězdná rozhodnutí o lidském osudu.
Další informace o Mexiku naleznet zde: http://www.sopka.cz
Text a foto Renata Haffaf