Názory společnosti na krajinu a její estetické hodnoty nejsou příliš staré. Ještě na počátku novověku byla příroda něčím nepřátelským, s čím se lidé museli vyrovnat. Spíš než o krásných scenériích se mluvilo o pekelných skalách, ďáblových propastech a dračích zubech. Ze všech těchto názvů čišel respekt, ale také strach. To až romantismus 19. století a krajinomalba nás naučily dívat se na přírodu také jako na velké umělecké dílo. V alpských zemích stály malířům jako modely zasněžené horské štíty, v Čechách by jim už v té době mohly pózovat pískovcové skály. Ale zatím o nich skoro nikdo nevěděl, s výjimkou hajných z místních polesí a vesničanů z okolních obcí. Zpravidla o nich měli jakési povědomí i majitelé panství. A právě jejich prostřednictvím se o skalních městech východních Čech dozvěděla také tehdejší vyšší společnost.
Zvěsti o neobyčejně romantické krajině nedaleko Jičína se donesly i k rakouskému císaři Františku II. V roce 1813 sice přijel do Jičína na schůzku tří mocností protinapoleonské koalice, ale přesto neodolal a podnikl do Prachovských skal z dnešního hlediska dost neobvyklý výlet. Tehdejší skalní město bylo neupravená, původní divočina, plná výmolů, balvanů a krkolomných stezek. Tímto svízelným terénem císař nešel, ale byl nesen na nosítkách. Prý se mu výlet velice líbil. Rakouský císař tak bezděky zahájil turistickou sezónu Prachovských skal. Jedné ze skalních ulic se dodnes říká Císařská chodba…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 4/2003

Hledáte ubytování v Českém ráji? Najdete je na: http://www.travelguide.cz